DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

Hodný a zlý dvojče. Pro někoho klišovitá rekvizita z brakový literatury. Moje neúprosná realita.
Bratříček. Mladší o pár minut. Stejnej a jinej. Nosí mojí tvář a já nosím tu jeho. Nikdy jsem ho neprásk, když kradl hračky. Neprásk jsem ho, když začla téct krev. Neprásk jsem ho, když lidi začli umírat.
Prostě jsem nemoh. Nezvlád jsem to.
Jsme dvě strany jedný mince. Ztělesněný klišé.
On zabíjí, já mám na rukou krev.
Dívá se na mě ze všech kaluží a výloh. Vysmívá se mi.
Je čas uložit ho k věčnýmu spánku. Je pořád na dosah.
A já mám v ruce nůž...

Jaroslav L. se vzbudil před svítáním. Byla mu zima a věděl, že znovu neusne. Rozhodl se tedy jít projít. Cestou ven ze zvyku pohlédl na Danielovu postel. Byla prázdná.
Předjitřní polotmou došel na ostroh oddělující slepé rameno od zbytku toku. Nepřekvapilo ho, když tam našel pohřešovaného kolegu sedícího u stromu.
„Svítá,“ zašeptal Daniel. Ukázal na tenký pruh světla nad lesem za řekou.
„Vidím. Spal jsi vůbec?“ zeptal se Jaroslav.
Daniel zavrtěl hlavou.
Jaroslav usedl vedle něj. Společně sledovali vycházející slunce. Právě, když se ukázalo v celé své kráse, dostihly Daniela noci plné nočních můr. Hlava mu klesla na Jaroslavovo rameno.

Poslední poklona. Potlesk dozněl, zavřela se opona, zhasly reflektory. Konec představení.
Prázdnota.
Hlasy v divadle postupně utichaly, jak odcházeli poslední diváci. Jeviště se naplnilo techniky.
Hleděla do opuštěného hlediště. Tma.
Tma v duši.
Poslední představení v jejím životě. Na kůži ještě cítila dotyk svojí role, chtěla si ji podržet co nejdéle, ale postupně se vypařovala.
Už byla pryč.
Cítila se prázdná. Prázdná jako sametově rudá sedadla před ní.
Divadlo usnulo. Posadila se na forbínu a naslouchala zvukům budovy.
Tohle byl její domov, který opouštěla.
Tak ještě jednou.
Postavila se, vzhlédla k prvnímu balkónu a zadeklamovala poslední repliku.
Pád.
Na věčnost.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či ešte nespíš.
- Starý môj, nedarí sa mi.
- A ovce počítať si skúšal?
- Myslíš tie naše dve? Veruže desať razy som ich prepočítal a žiadna nepribudla.
- Tak snáď nám predseda ešte nejaké kúpi, aby sa nám lepšie zaspávalo.
- Ten ich len tak nekúpi. Ale Anča by ho presvedčiť mohla. Hovorila, že na mne hneď spozná, či som dobre spal. A tento mesiac to veru nešlo, keď som furt musel niečo do počítača vypisovať. Ale zasa raz bude skoro celý rok pokoj.

Když konečně došli k branám Minas Tirith, jediná emoce, kterou Eldarion ještě cítil, byla únava. Toužil si lehnout do postele a měsíc se neprobudit.
Ale když se před ním zjevila jeho sestra s rozcuchanými vlasy, uvědomil si, jak moc mu všichni chyběli.
"Ty jsi ten největší blbec ve Středozemi," řekla mu a objala ho.
Jeho matka a dvojčata se objevily o chvilku později.
Když dotekly slzy a byla rozdána všechna objetí, zeptal se: "Kde je otec?"
"Ještě se nevrátil. Poslal ti dopis," odpověděla královna s úsměvem. "Ale nejdřív si jdi lehnout, ono to počká. Bude to hezké překvapení na ráno."

Po těch třech týdnech už nemůžete. Neuvěřitelná fyzická námaha, málo spánku, dlouhé večerní plánování her, jízdy na nákup a neustálé brebentění vykoná své. Člověk už má pomalu dost toho nekončícího utěšování nejmenších, utišování prostředních a utahování si největších. Má dost vaření na ohni, které končívá fiaskem, chození na dřevo, po němž má ruce zcela rozdrásané a ježdění pro vodu, z něhož se vrací zcela vyčerpaný.
Má chuť padnout a spát. A přesto se měsíc poté mnozí z nich vrací k brečícím, hlučícím a věčně nespokojeným dětem.
Já už mezi ně nepatřím. Přesto je obdivuji. A věřím, že svou odměnu dostanou.

"Ani kdybys byl poslední chlap na zemi!" vykřikla a zarazila trajektorii jeho ruky přesně mířící na její levé ňadro.
"Ale já jsem poslední chlap na zemi," zaúpěl a nasadil výraz nakopnutého štěněte. Nejspíš to na ni zabralo. Maličko se usmála a přisedla si blíž k němu.
"Poslyš, já vím, co ke mně cítíš, ale já nejsem... já nejsem ta, do které ses zamiloval. Já jsem jenom žena, která v jiném vesmíru zachránila kočku."
"Smím tě alespoň pevně obejmout?" zkusil to znovu.
"Ne, šetři si to pro svoji Krissie.
A teď jdi. Po včerejší noci v tom zatraceném kumbále potřebuju klid."

Zima trvá. Nemoc ustoupila, ale připomíná se probdělými nocemi.
Každý večer pozoruji les. Vyhlížím zvěř, lžu si.
Přichází jaro. Poprvé spím. K Serjožovi vstává Záboj.
Probouzím karty. Běž na lov, Anuško, říkají maminčiny obrázky.
Lovím dva dny. Nakonec přinesu srnku. Zbude pro sousedy.
Vykládám podruhé. Upeč chleba, Anuško.
Doma je jen žitná mouka, chléb černý, sibiřský.
Potřetí karty probudím. Nastraž oka, Anuško.
Řežu pruty. Nůž sjede, půda pije krev. Zvednu hlavu.
Jdou. Podpírají se jako dva stromy.
Aljoša kráčí pevně, zbělalé oko rozsekává jizva.
Roman kulhá, otlučenou Marju jako berli.
Mí bratři. Společně.
Objímáme se, dlouze. Rozbitá srdce tiše dorůstají.

"Vyprdnoutsenaně, tisícletej brouk a záprtek."
"To není moje kravička," řekli společně Elánius se Samíkem. "To je Starý Smťa Lum!" doplnil správně malý Samík.
"Dělá na mě ook a eek. To není má kravička."
"Opička!"
Elánius zbledl. "Ne, to je Knihovník a je to lidoop."
Starý Sam se Samíkem společně prošli celé město od Ankhu až po Stínov, dokud kravičku nenašli schovanou v Hobsonových stájích. Ale to už Samík spal. Elánius potichu vstal, zatáhl závěsy, aby do pokoje nepronikalo světlo, a odvedl ohřívacího draka.
V hale si obul prošlapané boty a nasadil si přilbu. Měsíc svítil. Začal pro něj nový den.

Jako každý rok i letos se objevila koncem března. Přemlouvala ho, aby nechal hostinec v dubnu otevřený nonstop. Opět souhlasil.
Letos nechodila tak často, ale stejně mu přišlo, že jí pokaždé vidí sedět v rohu místnosti a psát něco na pergamen.
Jako vždy ho nechala, ať si vše přečte.
Překvapila ho. Začala psát vážněji. Hora jí poskytl dostatek materiálu. Přemýšlením nad jeho osudem strávila většinu měsíce.
Bídák naposledy poklidil v zamluveném salonku. Posledním vytrvalcům doplnil sklenky a nechal je, ať si v klidu čtou. Za chvíli odejde i ten poslední. Sfoukne svíci, zavře za sebou a nechá salonek opět dřímat.