Sibiřský příběh

Rvačku najdu po křiku. Napravo Aljoša. Nalevo Roman. Oba zbití, zkrvavení.
Aljoša sveřepě přizná: „Udeřil jsem první. Ale on si začal! Řekl...“
Rozčílím se: „Pitomci! Jsme zde skoro hostitelé, takhle jdete příkladem? Jste snad bratři!“
Roman vykřikne: „Není to můj bratr! Je to zrádce!“
Jako by mě udeřil. Poznal to a utíká...
---
Stojí venku, v očích vzdor.
„Co to říkáš? Jsme přece rodina, nesmíme se rozdělit,“ prosím.
Uhne očima, ale neustupuje: „Tebe ochráním, Anuško. Ale Alexej není můj bratr!“
---
Když vejdu zpět, zahlédnu záblesk zlata ve spěšně zavíraném tlumoku. Aljoša nedokáže skrýt vinu. Nikdy nedokázal.
„Mluv,“ rozkazuji.
Později toho lituji...

Zprvu jako bych povídala pohádku. O princezně a její zlé sestře – nemoci.
Když král krvácí na prahu, nejde dál předstírat.
„Chtěla jsem se zabít! Řekni, trestá mě Bůh?“
Tolik chci být silná. Ale nemoc důstojnost neponechává – hlas selhává, hořím... ruce zachvacuje neovladatelný třas.
Přikrývá je dlaní. „Bože, Anno, cos jen vytrpěla...“
Uvnitř cítím duto, prázdno.
„Tvé rodiče zabili zlí lidé. Bůh takhle netrestá, tuhle vinu neneseš.“
Jiskřička naděje?
„On vidí pod povrch věcí. Pro každého má cestu.“ Napřímí se. „Budiž odpuštěna, dcero...“
Náhle... vím.
„Děkuji, nastotisíckrát. Ale rozhřešení nechci, Záboji. Nejsi... jen můj zpovědník."
Nepromluví – jen pevně tiskne mou dlaň.

Kapličku monastýru svíce barví jak akvarely – blankyt nad Kristovou hlavou. Rudá krev, naše vina.
Otec Záboj klečí před oltářem. „Potřebuji se vyzpovídat,“ prosím.
Kývne.
„Odpusť, otče...“
„Odpusť ty - musím se doznat první,“ vyhrkne. „Vím, jsem mnohem starší, kněz... ale když jsem tě spatřil...“
Co to říká?
„Válka mě Bohu vzdálila... tápal jsem. Až dnes jakoby... znovu promluvil.“ Vidí mé zmatení, prsty křečovitě svírá kříž.
„Promiň. Nemohl jsem ti neříct,“ šeptá. „Přijmeš-li moje rozhřešení, budu navždy jen tvůj zpovědník, přísahám.“
Blankytné ticho, Kristovo nebe. Vina rudě žhne.
„Musím se vyzpovídat,“ naléhám zoufale, neschopna soudu.
Záblesk bolesti... pak úsměv kněze.
„Povídej, Anno.“

Bratři! Ptáte se, proč doktor Weber dobrovolně kopal latríny? Kdo ukradl bratru podporučíku Kučerovi tlačenku?
Neptejte se víc! Naše investigativní duo exkluzívně odhalilo tajný spolek! Spiklenci jménem Hráči hrají každý čtvrtek karty. Nejen hrají, oni se i sází! A jak!
Tajný zdroj nám prozradil poslední výzvu: vzít si první Rusku, kterou potkáme. A padla rovnou na svatouška z České, bývalého otce Záboje Vyhlídala!
Zvážíme-li kolik času tráví bratr Záboj na čele špalíru, musíme mu pogratulovat, že těžký úkol přijal jako chlap! Jeho nastávající, nevzdělaná venkovanka, mu asi nepřinese věno ani chytrou konverzaci, ale třeba aspoň pod kožešinami skrývá hezkou tvářičku...

Když sedím před monastýrem, přichází Kuba.
„Slečno Anuško, co tak smutně?“ směje se zeširoka. Ani jeho šibalské oči nerozptýlí chmury, ale potřebuji se svěřit.
„Moji bratři spolu nepromluví. A jsem tak vyčerpaná...“
Nervózně se usměje. „Však to všechno přebolí... a bude dobře," říká rozpačitě. Pak pookřeje. "Chcete rozptýlit historkou?“
Chci útěchu... ale kývnu.
„Byla to nebezpečná mise...,“ jeho slova se slévají.
„...první bolševik ani nepípnul. Přijde druhý – bodnu ho z úkrytu. A hned třetí! Tak vyskočím a zardousím ho!“ zakončil triumfálně, čekaje... potlesk?
Rozpačitě se směju, nerozumím...
Plížit jsem se uměla dřív než číst. A zabíjet? To není ke chlubení.

Kráčíme krajinou našeho dětství – ale vše se změnilo. Kde žali sedláci pole, leží spálené rovy.
Je jen jedno bezpečné místo k přenocování. Monastyr, kde slouží Bogomilovi. Přátelé našich rodičů, naše druhá rodina. S jejich Evou jsme váleli sudy z kopce, maličké Táňa a Ninuška nám rozjasňovaly dny.
Naše hlasy zvoní úzkostí, když monastyr zmíníme.
Poslední šťastné místo. Snad se jej válka netkla.
Bílé stěny monastyru se nezměnily. Bogomilovi vycházejí – vojáky doma nechtějí, ale nocleh jim neodmítnou. Nás objímají, láskyplně vítají.
Táňa ani Nina nepřišly. Ptám se po nich.
Uhýbající pohledy. Prázdné tváře.
„Válka.“
Válka. Z našeho dětství nás navždy vykořenila.

Jde vedle mě, ale nemůžu na něj pohlédnout. Můj bratr. Bezbožný násilník.
Bylo to snadné. Rudých bylo pár, my jediní průvodci. Když jsme zjistili, že ukradli zlaté relikvie, napadlo to Romana prvního. Okrást zloděje nic nestojí, zlato by zaplatilo doktora.
Bože, kdybych jen věděl, jak zle se pomstí.
Ale Anuška to nesmí zjistit.
------
Jde vedle mě, ale nemůžu na něj pohlédnout. Můj bratr. Zbabělec. Zrádce!
Bylo by to snadné. Zabít je, odejít středem. Ale Alexej, plnou hubu keců o Desateru, odmítl. Prý se zlatem utečeme.
Kdyby se neštítil krve, naši rodiče stále žijí.
Nenávidím ho!
Ale před Anuškou to neřeknu.

„Andělíčku, můj strážníčku…“ prosívali jsme každou noc. Potom maminka zpívala ukolébavku.
Šírá. Strážné anděly jsem zatratila, když se krev mého otce vpíjela do prahu, který sám vytesal.
Píseň ale přichází sama a bratrům jihnou rysy.
Popadám dech. Žalem? Námahou?
„Krásná píseň,“ slyším zas Zábojův tichý hlas. Celý den jde vepředu, nabízí vodu, když umdlévám. „Z domova?“
Chci odpovědět, že od maminky, vyprávět o domácím krbu. Čím déle se dívá, tím víc chci říct. O nemoci. O smrti. Že nevěřím v anděly.
Uhnu pohledem. „Nemáme domov,“ zamumlám.
Chvíli mlčí – snad odešel...?
Bezeslovně podá placatku. Trpkost jalovce zahřeje.
Andělé mají mnoho podob.

Odpočíváme v závětří. Vojáci zahlíží nepřívětivě, cizí lidé v našem kraji. I ten kraj je cizejší - mráz zalézá pod kabát.
„Nepřipomínají naše stopy račí? Jak jsme šli bokem proti větru.“ Veselý hlas zní nepatřičně.
Otáčím se. Legionář se šibalským úsměvem, mladý a vysoký jako Aljoša.
„Jej, já se nepředstavil!“ Natahuje ruku: „Jakub.“
„Anna.“ Moji ruku políbí – jako v knize! Culím se.
Pak spiklenecky mrkne: „Naši mi říkají Kubo. Taky můžete...“
„Mně Anuško. Jsme průvodci,“ potupně rudnu.
„Průvodci? Snad... se ještě uvidíme!“ nadhodí nesměle.
„Snad,“ šeptnu.
Loučí se šviháckým: „Tak na shledanou… Anuško!“
„Na shledanou, Kubo,“ dodám tiše.
Jakoby se oteplilo.

Vedeme legionáře zasněženým polem. Ale každý krok je těžší, vina pálí v hrudi, cesta mizí...
Chtěla jsem se zabít…
Copak to můžu někomu říct?
Chtěla jsem se zabít a Bůh mě potrestal.
Vždy jsem bratrům říkala vše... ale co když vražda našich rodičů skutečně byl Boží trest za moje hříchy? A jak potom mohu žít?
Pohlédnu na utrmácené bratry. Nedokážu to před nimi vyslovit.
Bože, potřebuju se vyzpovídat!
Zastavuji, skrývám slzy. V davu procházejících uniforem vidím pronikavé černé oči. Rychle utírám tvář, ale Záboj přistupuje. Tiše podává čutoru, studená voda pomáhá.
Potřebuju zpovědníka. Potřebuju rozhřešení.
A tady ho i najdu.