Sibiřský příběh

Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
Znovu slyším slova jejích bratrů.
„Doveď ji do Paříže.“
„I kdybys ji měl odnést.“
„Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
„Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“
Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.
U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
Pochopím, že Československo taky vidět nechci.

Bratříčci mě táhnou chřtánem prázdnoty.
Bezpečí. Konečně.
Jakýsi důstojník čte... jména?
Češi, Slováci... Rusové žádní.
Pak já.
Pak nic.
„Co moji bratři? Slíbili jste!“ prosím důstojníka.
Nechápe: „Máte jedno místo. Nepotáhneme do republiky každého.“
Prázdnota cení zuby.
„Lhali jste!“ osočím bratry.
Aljoša pláče. Roman tiskne zuby. „Potřebovalas pryč, Anuško.“
„Zůstanu! Nesmíme se rozdělit...“ prosím. Copak nechápou?
„Ty musíš přežít!“ neustupují.
Záboj mě táhne pryč. Vytrhnu se, chytám bratry.
„Mám-li přežít, tak teď přísahejte! Že si pomůžete jako bratři! Že mě najdete!“
Chvíli hoří křivda.
Pak se obejmou.
„Najdeme. Kdekoliv, sestřičko.“
Nechávám se odvést.
Chřtán sklapne, když je pohltí tma.
Křičím.

Celý den balancuji jako provazochodec – síla a obratnost mi brání spadnout do prázdnoty, ale postupně ubývají pod tíhou strachu.
Zase běžíme. Za námi střelba, světlice. Dostihli nás, naši pronásledovatelé, krvavá armáda. Tak blízko cíli, jenom kousíček doběhnout.
Ale síly dochází, slabost zakaluje smysly, lano praská. Zpomaluji. Klopýtám. Padám.
Bratři mě chytí, ale střelba se neúprosně blíží.
Vojáci nás míjí, jde jim o život, nemají čas na soucit.
Náhle jedno družstvo zastavuje.
„Bratře Záboji, pomož jim. My cestu podržíme.“
Podpírá mě, silnější než bratři.
Zezadu slyšíme křik: „Česká vpřed!“
Záboj se ohlíží, na tváři slzy – ale nezastavuje.
Společně běžíme ke světlu.

Odpoledne síly dochází. Legionáři další léky nedají.
Poprvé od rána mi Záboj hledí vstříc. Údery srdce náhle zní jak výstřely.
První.
Podává tři lahvičky morfia. „Směnil jsem,“ vysvětluje.
Druhý.
Pomáhá jednu otevřít, když mně třas nedovolí.
Třetí.
Pokleká. „Nejsem tak dobrý, jako zasluhuješ, Anno. Ale... ukázalas mi cestu. K Bohu. K lásce.“
Čtvrtý.
Podává prstýnek upletený z provázku. „Promiň. Léky byly drahé, na prsten nezbylo...“ hlesne se studem.
Pátý.
Pokleknu také, chytám jeho dlaně.
„Je krásný..." šeptám vděčně, smutně. "Ale já nechci být břemenem. Díky tobě chci jít dál, ale... co když nedokážu dojít?“
Šestý.
„Podepřu tě... rád.“
Srdce utichá.

Ruská duše:
Dle Rusů samotných něco nesmírně zvláštního, tajemného. Často konotují adjektiva: širý, tragický. Vzhledem k obtížnosti definice takto efemérního fenoménu volíme definici příkladem:
Laskavý čtenář může imaginovat scénu – na břehu řeky stojí chlapec. Přichází dívka, znatelně rozezlena. Křičí – podvedl ji. Chlapec nelže, přiznává se. Jako důvod uvádí válku (viz heslo Válka, užití 5 – univerzální výmluva). Vysvětluje, že bez dívčího objetí by nepřežil. Pláče.
Dívka... chápe. Vrací prstýnek (1), líbá na tvář, přeje štěstí. Odchází. Chlapec zůstává stát, šokován. Právě poprvé potkal širou ruskou duši.
----------------------------------------------------------------------------------
(1) Později dívku doběhne, prstýnek vnutí. Ve válce jsou šperky cenné a ona potřebuje léky.

Chvíle odpočinku, tábor bývalého carského plukovníka. Všude se šmelí - šperky, náboje... ženy.
Záboj obchází místní. Nepohlédl na mě, co jsem omdlela.
Tolik ho to odradilo?
Prohlížím prstýnky, nevídaná krása.
„Slečno Anuško... smím vám koupit dáreček?“ slyším známý lehký hlas.
Kuba šarmantně směňuje. Je mladý, hezký a... chce mě. Vidím to.
Pak zvážní. „Ve válce se neslibuje. Ale... potom... kdybys chtěla... koupil bych ti hezčí prstýnek.“
S úsměvem odchází.
V srdci jako by zatřepotal ptáček.
Přirázuje Roman, hněvivý. „Neslíbit, že ti nebudu lhát, zbiju ho rovnou.“
Nechápu.
„Ten tvůj Kuba,“ ucedí, „před chvílí kupoval podobný prstýnek místní děvce.“
Ptáčka sevřela mříž...

Ležím. Tma.
Otevírám oči.
Shon. Sestry, Záboj... bratři. Znepokojení. Mnou?
Konečně mluví společně: "Anuško... odpusť."
„Slibte, že mi už nikdy nebudete lhát!“ prosím je.
Oba přísahají.
Srdci se ulevilo, ale horečka mě stravuje... „Potřebuju léky.“
Alexej zesiná: „Už nemáme.“
Hořím...
Sestra Bětka neváhá: „My ano.“
Četař s pirátským knírem nasávající z placatky ucedí: „Na ruské děvky morfiem neplýtváme!“
Svět ztuhne v okamžiku. Bratři ho zabijí... popraví je...
Než Roman stihne tasit, vstává Záboj. Placatku nedbale chrstne do očí - křik - nezraněnou rukou uštědří úder.
„Bůh rozkazuje pomáhat bližním, bratře,“ zavrčí mu do tváře, na které se mísí rum, slzy a krev.

Za svítání vyrážíme. Bratři koukají jak zpráskaní psi, ale na sebe vrčí dál.
První zastávka. Ztrácím trpělivost.
„Co jste chtěli? Celý život mi lhát?“ zasyčím.
„Ochránit tě,“ odpovídá Aljoša.
Hněv zablýskne. Strčím do nich, až zavrávorají.
„Ochránit?“ slyším se křičet. „Viděla jsem je umírat, Alexeji! Myslela, že za to můžu já! A ty...“ oslovím Romana. „Ty by ses zřekl vlastního bratra?“
Odsekává: „Je to vrah...“
Vytnu mu facku, poprvé.
„Zabili je zlí lidé!“ vykřičím do lesa Zábojova slova.
„Budeme-li si lhát... nezůstaneme-li pohromadě... je tahle cesta zbytečná,“ dodám zoufale.
Odcházím, slabost můj hněv dohání jak hrom.
Zahřmí.
Padám do černoty.

Ležím vevnitř, ale spánek nepřichází. Rameno tepe krutou bolestí, srdce vinou... a touhou.
Před válkou jsem býval dobrý člověk. Kněz v sirotčinci, bohabojný, ctnostný, pravdomluvný.
Sirotčinec jsem opustil, když rukovali volyňští.
Kněžské roucho vyměnil za pušku.
Boha ztratil s prvním, třicátým zabitým. Zjištěním, že zabíjet umím.
Potom vodka, karban... sázky. Zlé.
Vezmeš si první Rusku, kterou potkáme.
Špatný vtip špatného kněze...
Jenže... když ji vidím, Bůh nemlčí tak nahlas. Stále cítím její ruce na skráních, vůni březového listí. Slyším pláč v kapli.
Bojím se přiznat. Bojím se pohrdání v medových očích.
Chci jí řict pravdu.
Chci jí pomoct.
Chci ji.

Nemohu spát... vzteky? Úlevou?
Náhle střelba zvenku, křik. Hlídkovala Česká... Záboj!
Přibíhám, sníh už rudne krví.
Křičím o pomoc, zbytečná... Už zase!
Přibíhá sestra, tiskne ránu. Záboj zakřičí, chci ho chytit, ale ruce neposlouchají...
„Drž mi háky!“ přikazuje plachetka.
Třesu se, strašně, neovladatelně.
Sestra mě chytá. „Jméno? Jsem Bětka.“
„Anuška,“ šeptám.
Rázný hlas. „Anuško, není ztracený. Ale musíš mu pomoct. Zvládneš to?“
Jsem stopařka... Nebudu zbytečná.
Silou vůle ruce zklidňuji.
Držím háky, obvazuji. Lehčí než stahovat jelínka...
Pevně jej držím při životě.
"Je z lesa venku...“ vydechne Bětka.
Záboj otevírá zakalené oči. „Anuško..“
„Ššš... ztratil ses v lese,“ hladím ho.