Hudba

"Co s ní teď budu sakra dělat?"
"Myslím, že v tomhle stavu už s ní nic nenaděláš, Johnny."
"Asi jsem se trochu unáhlil."
"Jo, myslíš?"
"Nebuď sarkastickej, každej se občas rozčílí. Víš, že tahle byla moje nejoblíbenější."
"Tak proč jsi jí rozflákal?"
"Vždyť ti to říkám, měl jsem hroznej vztek."
"Vyhodíš ji do popelnice nebo bude nějakej obřad?"
"Moc vtipný."
"Proč jsi jí vlastně říkal Mary Sue?"
"Byla dokonalá. Mistrovské dílo."
"Koupíš si novou."
"Novou nepotřebuju, mám jich stovky, a žádná nebude jako Mary. Prosím, postarej se o ni, musím jít."
...
Dav diváků začal skandovat. "Dámy a pánové, Johnny Cash!"

Svého otce, architekta z Rwandy, prakticky neznal. Viděl ho jen několikrát, když náhodou zavítal do Belgie. Ve dvanácti mu řekli, že jeho otec zemřel. Pravděpodobně zemřel během genocidy, která tou dobou v Rwandě probíhala společně s občanskou válkou. Neptal se. Ztratil se jako duch, jak by řekl on, génie, džin. Přesně podle významu tohoto slova. Nikdy vlastně nebyl. Po detailech, minulosti a svých kořenech z otcovy strany možná ještě někdy bude pátrat. Až bude mít vlastní dítě.
Po otci mu zůstal exotický zjev a téma zmizení, které se promítlo i do jeho hudby. Zpověď kluka vyrůstajícího bez otce boří hitparády.

Hoboj, příčná flétna, housle, harfa, kontrabasy! Lento, sostenuto, animato či vivace. Zkrátka hudba. Všeho druhu. Každého tempa. Ve vší své kráse již odedávna mění kolem nás první poslední. I z největšího drsňáka se nezřídka stává po poklepání taktovkou ten nejdisciplinovanější a nejbystřejší jedinec. Jeho prsty pak například tančí ty nejkrkolomnější a nejtitěrnější sestavy po hmatníku a celá jeho osoba se propadá jakoby do transu. Pochopitelně ne každému uchu by lahodily úplně nejvíc právě jeho trylky. Je však jisté, že hudba je něco neopomenutelného a nevysvětlitelně zázračného. Jak například působí taková muzikoterapie? Jako mávnutí kouzelným proutkem. Zazní zpěv a duše ožije.