DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

He's known for his talent, he's known for his voice, he's known for his well crafted lute. Although all bards possessed those features, his songs were the reason behind his reputation; they soothed the soul, cleaned the heart and calmed the mind.
As if blessed with magic, the combination of his voice and his performance also healed the weak and cured the sick, a perfect fit for a master of bards.
The fortune few who enjoyed him swear that he's an angel in disguise, an angel that speaks with holy words, holy words that are concealed within that magical singing.

Špičatě proschlou trávu protkávala rosa. Tlupa bosých nohou dupala tam a sem a nedbala ochlazení.
"Lidičky, slyšíte?" Čert se zastavila s míčkem na lakrosce.
"Co? Házej, tady!" hnal se tým dál.
Lentilka na ni nedočkavě mávala.
Švihla zápěstím, vrátila míč do hry. Ale zůstala stát na hranici posekaného.
Nad zubatou hranou lesa hořely typické červánky, pomístně zvané Hollywood. Mělkým údolíčkem bez jediného osídlení krom tábořiště se nesly andělské zpěvy. Sbor a varhany bez hrdel a bez větru.
Po maličko posvátné hrůze se ta tři dny nemytá holka v batikovaných kraťasech dojala.
Byla neděle. Bylo blahoslaveného Hroznaty. Blančiny narozeniny a Bastila.

Všechno bylo jinak. Od chvíle, kdy vylezli na jeviště. Jetej to později připisoval nedostatečné přípravě. Mrmla mluvil o komplotu ze strany světového kapitalismu. Brajgl a Pepank neřešili a užívali si.
"Mohly za to ty legíny," pokývala nakonec hlavou Mlátička. "Rozhodně ty legíny..."
Sidol uprostřed barevných světel. Pod pódiem banda mejdlochtivých individuí.
"Tak co jééé, pičo?"
"Hraj, ne?"
Mikrofon se pozvedne. Nejdřív je slyšet jen Sidolův tichý hlas. I wanna rock! A zvuk, jako by Brajgl spadl do bicích, odstartuje zpěv, k němuž se nakonec přidají všichni.
"Legíny," opakovala Mlátička.
"Nevim, co to bylo," broukl Brajgl. "Ale bylo to fakt kouzelný."

"Proč nezpíváš ve vánočním zpívání, Danieli?" zeptala se jednou u oběda Božena S.
"Nemám hudební sluch," odpověděl Daniel.
"Nevěřím," kroutila hlavou Božena. "S tvou barvou hlasu... Nevěřím."
Jaroslav L. se pousmál. Vzpomněl si na den, kdy Daniela slyšel zpívat poprvé.
Bylo to ve vlaku do Brna. Jaroslav dřímal. Potom ho uslyšel. Ten hlas.
Zpíval o prameni vlasů. Slova však nebyla důležitá. Byla jen květy ve větru, vodou zurčivou, ránem na horách...
Když hlas umlkl, Jaroslav otevřel oči. Spatřil tmavovlasého mladíčka se zeleným pramenem podél tváře.
To z jeho úst vycházel ten nadpozemský zvuk. Zvuk, který roztavil kov romantickou operní árií.

Jediný způsob, jak to všechno přežít, jsou sluchátka. Způsob, jak se zavřít v pohodlné bublině a tlačenici metra ve špičce nechat venku. Místa je málo, lidí moc a mizerně se tu dýchá. Ale s hlasem ve sluchátkách to klidně můžete zvládnout. Hlas je to pomyslný stéblo; červenobíle pruhovaný kruh, vržený z paluby Titaniku.
Stačí se držet, a jste v pohodě.
Záchranný tým je mezinárodní – steampunkeři z Chicaga plynule předávají službu bluesmanovi, křtěnýmu Tiberou, a na záda už jim dýchají Zeppelíni se soundtrackem k nejvtipnější filmové bitce všech dob.
Stoupám (na nejpomalejším eskalátoru v Praze) a usmívám se jako idiot.
Zachráněný.

Byv požádán Jenovéfou, aby přišel naproti jí a její kamarádce do hodiny zpěvu, nepřemýšlel Pankrác příliš nad důvodem. V onen den a hodinu byl na určeném místě.
Byl představen starší, leč úctyhodně vitální učitelce zpěvu, která promptně odesílá dámy z místnosti.
"Pane Zlámaljelito, vy prý neintonujete. Tak si něco zkusíme", praví a zasedá k pianu.
A Pankrác začne být postupně zasvěcován do tajů italského zpěvu.
"Lascia il lido e il mare infido a solcar torna il nocchiero...", snaží se zpívat.
"A zítra přijďte znovu", rozloučí se s ním nakonec pěvkyně.
Tak se stal Pankrác frekventantem soukromé výuky zpěvu nejen italského.

Moře šplouchalo, nad hlavami štěbetali racci a lanoví spokojeně skřípalo. Dokonalá siesta!
Tu se ke zvuku líných vln přidal lahodný zpěv. Posádka zbystřila. Hlas byl lidský, ale bylo v něm něco zvláštního, teskného...
Kráska v nesnází! vykřikl jeden z námořníků.
Musíme jí pomoct! ozval se druhý.
Ano! Zachránit!
Námořníci se jeden po vrhali přes palubu a plavali k útesům na obzoru.
Náhle se z vln vynořilo obrovské chapadlo. Jednoho za druhým námořníky stáhlo pod hladinu.
*
Starý John se vzbudil a nasadil si naslouchátko. Bylo ticho - posádka nikde, prázdná loď břinkala o útesy.
“Pitomý sirény,” odplivl si. “Ještě, že jsem hluchej.”

"Jak je Dan vysoký?" zeptal se Mark. S Tomovým tátou prohledávali jižní část dolů.
"Kolem čtyř stop."
Mark ukázal na kus lanka, visící v té výšce na jedné ze skal.
"Třetí, co vidím. Značil si křižovatky, které prošel. Kluk není blbý." poznamenal.
"To vysvětluj jeho tetičce!" zavrčel na něj jeho společník.
Po chvíli následování lanek...
"Něco slyším!" zašeptal Mark.
"Jenom kouzelný zpěv." mávl rukou Tomův táta.
"Co?"
"Ozvěna. Stěny praskají a vytvářejí ..takový zpěv."
"Příliš pravidelný..." odmítl Mark. Zakroužil po místnosti a naslouchal. Pak silně zabušil na podlahu. Zvuk se náhle změnil.
"Ten náš kouzelný zpěvák je pod náma." vydechl.

„Co to je za děsivý řev?“
„Mamá Blacková,“ utrousil Severus. „Při prvním setkání jsem pochopil, že Sirius Black prostě musel být blázen. Z takové matinky by se pominul každý…“
Než stačil Lucius zareagovat, objevil se Krátura.
„Pán ze starobylého rodu Malfoyů, jaká čest! Vítejte v domě Blacků, pane.“
„Nešlo by vypnout to kvílení?“ zeptal se Lucius nedbale, čímž si okamžitě zkazil reputaci.
Krátura se odšoural pryč a mumlal si pod vousy.
„Další krvezrádce. Krátura nebude poslouchat odporné pomluvy vůči jeho milované paní. Její libý hlas se nese jako ten nejkrásnější zpěv celým domem a má v sobě příchuť mnohých tajemství.“

Jednoho dne se objevil u východu z metra. Na zemi, v umaštěných kalhotách, ladil kytaru. Kolem něj chvátaly nohy spěchajících lidí, pohlíželi na něj s nelibostí nebo útrpností. Ale pak se dotknul prsty strun a začal zpívat. Všechno kolem jako by zpomalilo. Ten hlas vycházel ze sametových hloubek a stoupal k něžným výškám, struny zněly chvíli jako bolavé violoncello, pak jako trylky ptáků. Kroky lidí vázly, na tvářích vykvetly úsměvy...
Ale jen ona se zastavila.
A nemohla dál. Školní batoh a medové oči. Když dohrál, věděla, že už nic nebude jako dřív. Vzhlédl a políbil ji pohledem.
„Jmenuju se Orfeus...“