DMD č. 15. pro 15. 4. 2015. Téma: Zpět na start bez čtyř tisíc

Tak jsem dostal ťafku další,
že prý musím na start zpět,
co je ovšem, co je horší,
už to bude jiný svět.
Bez nápadů, bez radosti,
v podstatě už jenom nuda,
začít takhle, to je k zlosti,
má dráha je samá mulda.
K tomu ještě pokutu mám,
prachy želet zkrátka musím,
tyhle fórky ještě neznám,
zdá se ještě hodně zkusím!
Čtyři litry, žádná taxa,
inu život samá vydání,
náladu mám prostě pod psa,
a možná taky vnímání.
Za chvíli se ozve výstřel,
tak připravit se k startu mám,
ještě projde před mnou řada čísel,
šak nebojte se, já vám dám!

Taková pitomost, co tě to napadlo, řval Horáček, Pažout zamumlal, myslel jsem, že to půjde na odbyt, víš, jaks mi četl ten časopis, jenže Horáček křičel, v železářství? Ty ses zbláznil, a kopl do jedné krabice, vypadla z ní pouta, kdovíproč růžová, a Horáček se zeptal, kolik ta sranda stála? Čtyři tisíce, špitl Pažout, takže se Horáček uklidnil, ale Pažout dodal, eur, a Horáček otevřel pusu, aby řval dál, jenže Pažout tam stál tichý a provinilý, což bylo velmi nezvyklé, na kratinkou chvíli se to Horáčkovi dokonce líbilo, ale pak Pažouta pevně objal a řekl, to nevadí, začneme šetřit znovu.

Před čtyřmi tisíci lety nebylo nic, co by tě zajímalo. Věř mi, Danieli, já tam byl. Starověk je nuda. Hodně se tam perou a filosofují. Pravda, něco bylo fajn, ale to jsem minul.
Před čtyřmi sty lety se taky prali. I na našem území. Tam jsi byl zase ty, příteli. Říkali, ze ses většinu času měl dobře. Že jsi ani nevěděl, kdo jsi. To bylo možná tvé štěstí, parťáku.
Mrzí mě, že jsem tě neochránil. Měl jsem si všimnout. Měl jsem vědět. Možná bychom to tak nezpackali...
Teď jsme zpátky na startu. Ale za jakou cenu?
Čtyř tisíc ztracených chvil...

Escape from the dungeons was fun.
At first.
It was almost like an amusement park (except she didn’t know what an amusement park was). Until the gate was closed and the ride stopped.
Then the orcs came.
And Kíli… got hurt.
Then the gate opened and the ride continued. Going through the whitewater and orcs, working together to get to safety.
Safety…
Kíli was hurt.
Thorin was frowning.
Dís had a feeling they should return and try it all over again – and better this time. She would even pay the elves for another opportunity.
Shame life doesn’t work like that.

He’s counted his steps many times and even though he occasionally arrives at a different number, he is quite certain that it takes 4.000 to the top.
The soles of his feet are callused, his muscles always aching, but he must keep moving. He takes another step and gives his burden a push. It moves but a few inches.
He finally reaches the top of the hill by mid-afternoon. He barely has time to wipe his sweaty brow when the immense boulder he’s been pushing lurches and rolls all the way down. Sisyphus sighs, frustrated. Back to square one again.

Salisbury byl přesvědčen, že se stal mistrem neblahých zvěstí.
Kolik teď měli mužů? Ještě včera měli dvanáct tisíc, ale Welšané sebrali luky a odešli do rodných kopců.
Richard se vrátil na anglický břeh jako pán dvaceti tisíc bojovníků. Kolik jich zbylo? Deset, šest, čtyři? Co si počnou? Bolingbroke postupoval a šlechtici se přeskupovali z jedné strany na druhou. Salisbury zůstával s Richardem na té první a mohl jen doufat, že Bolingbroke dostojí slovu a spokojí se s navrácenými majetky. Místo trůnu.
Na králův pokyn, ať usednou a povídají si o truchlivých smrtích králů, se Salisbury svezl na zem jako žok.

Takový krásný den.
Vyzvedla všechny tři zásilky, pořádně si utáhla boty a vyrazila.
Cesta do kopce lehce připomínala bažinu. To nebylo nic nového. Foukal čím dál tím silnější ledový vítr, ale na to byla taky zvyklá.
Potom začalo pršet. Silně.
Kroupy.
Nejdříve je ignorovala (co taky jiného), ale když konečně překonala Ďáblovo schodiště, uvelebila se na chvíli do závětří. Odložila vak a odpočala si.
S větrem v zádech byl sestup snadný. Dolů to šlo sněhovými poli dobře.
Překonala svůj rychlostní rekord. Pyšně v cíli odevzdávala všechny dvě zásilky... moment... dvě?
Třetí zůstala na vrcholku v závětří.
Venku začal regulérní blizzard.

*Mladík praštil pěstí do masivního bukového stolu v jednom zapadlém hostinci.*
"A to teda nene, Stannis je jediný právoplatný následník trůnu! A je jediný, kterého budu poslouchat a ctít!"
"Mluvíte velmi odvážně, mladý muži, obzvláště v dnešní době. V době nepokojů a bojů, které nemají vítězů." Pravil velmi klidně postarší muž a zamžoural přitom skrz světlo svíčky, aby aspoň na chvíli zahlédl tu jiskru v mladíkových očích.
"Ale vždyť je to pravda! Nevím, proč jsou všichni tolik slepí!"
"Přehlížíte fakta mladý příteli, co ty čtyři tisíce mrtvých? To je vysoká cena pro nic. Ano, zkusí to znovu, ale k čemu?"

Nemyslel to doopravdy, utěšoval se rektor Leyland. Tenhle Waters je sice pěkně popudlivý a nevyzpytatelný chlapík, ale... existují meze. Chápe snad, co by znamenalo opustit školu? Nechat nás bez ochrany?
To mu vážně záleží víc na nějaké nanicovaté cácoře?
Mám snad zase shánět nového černého mága, jako když utekl Talbot?
Mistr Severin si hodil vak přes rameno.
„Odcházíme, Liso.“
„Ale... co tvoje věci tady, mistře?“
„Nejsou moje.“
Nechával za sebou plně vybavenou laboratoř. Pohodlnou postel. Důvěrně známý pracovní stůl. Prodal skoro všechno, co vlastnil, aby se mohl Leylandovi vyplatit z dluhu.
Začne znovu od nuly.
Lisin život za to stojí.

Pečlivě si budovala svoje já, aranžovala ho a pečovala o něj jako o vzácnou květinu. Každý den se všemi všechno sdílela a všechno všem komentovala. K přátelům přibývali přátelé přátel a všichni oceňovali její pohotovost a bystrost a osobnost. Časem se jejími přáteli stávali i její nepřátelé, jen aby jí mohli sledovat a vyjadřovat se k ní. Jednoho dne se zhluboka nadechla a plácla na zeď svojí skutečnou fotku. Její fejs ale nebyl pro fejs dost dobrý. Přes noc si jí ze života vymazaly čtyři tisíce lidí. Věděla, že je zase na začátku. Ale tentokrát mohla být opravdu sama sebou.