DMD č. 13. pro 13. 4. 2015. Téma: Vůně vyprané kočky

Zmoklý pes
Přihodí se několikrát za sezónu. Rozsah škod obvykle zahrnuje zmáčenou podlahu a zničenou postel majitele, kterážto bývá rozjásaným zmoklým psem přetvořena ve vodní. Možno přičíst také mrzuté sousedy, probouzené z jejich zaslouženého spánku radostným mlácením psího ocasu do podlahy.
Pozn.: Zmoklý pes zapáchá jako bolavá noha.
Vypraná kočka
Během kočičího života se stane nanejvýš devětkrát. K primární úhoně dojdou především ruce majitele kočky a jeho obličej. Sekundární jsou následky kočičí pomsty: poshazované nádobí, rozkousaný kartáček na zuby a strategicky rozmístěné bobky (postel, boty, spižírna atd.). Uražené kočce není snadné se omluvit.
Pozn.: Vypraná kočka voní jako jarní louka.

"Takže... díky těm tvým schopnostem, dokážeš lidi... vycítit?" zeptal se Foggy Matta.
"Víceméně."
"A každý má nějakou typickou vůni?"
"Hm."
Foggy se zamyšleně poškrabal na bradě. "Hele a jak voním já?"
Matt svraštil obočí. Foggy pro něj měl vždycky typickou vůni - dokázal svého kamaráda poznat na velkou vzdálenost. Vůně chipsů, která přetrvávala, i když se jimi už tolik necpal, kolínské, toho šampónu, který Foggy používal. Vůně potu, materiálu, ze kterých byly udělané Foggyho obleky. A další hromada věcí, z nichž některé Matt ani nedokázal zařadit, ale byli tak... Foggyovské. Jako kdyby někdo strčil kočku do pračky.
"Voníš jako... vypraná kočka."

"Netvár sa tak," uškrnul sa Trevelyan, keď spoločne vykročili za svojimi povinnosťami.
Mág naňho fľochol pohľadom, v ktorom sa jasne zračilo, že svojmu amatovi neverí, že mu nevad, že sa o ich... vzťahu, alebo akým menom to vlastne nazvať, vie.
Priplížila sa k nim Josephine a Dorian nadskočil, keď sa im jej hlas ozval spoza chrbtov.
"Zdravím, Trevelyan, vraj ste mali príjemné... stretnutie?"
"Nie, nemali!" odsekol Dorian tak rozhodne, že naňho obaja prekvapene pozreli.
"V prípade, že sa budeš hájiť takto, pravdu povie vôňa vypratj mačky," mrkla naňho Josie s jemným úsmevom, potľapkala ho po ramene a zamierila do pracovne.

Přicházelo léto. Ve špitále se přestalo topit a mistryně Freya nařídila důkladný úklid. Její žáci drhli celý dům od střechy po prádelnu ve sklepě.
„Dnes vyperete deky. A když už budete v tom, přihoďte do lázně i kočky.“
Anzelm se zarazil. Rozuměl dobře? Kočky? To jako Princeznu a Čertisko!?
Bloumal bylinkovou zahradou a nespokojeně kopal do kamínků. Co by jenom mohl...
Do prádelny dorazil mezi posledními. Levou ruku schovával za zády.
„Kde je ta... kočičí lázeň?“
Ukázali mu malý kotel.
Anzelm do něj rychle hodil svazek šanty.
Někdo se zasmál.
Anzelm se podíval na zem.
Čekala tam hromada ledvinových pásů.

Vůně vyprané kočky, napadlo ho. Ta spousta drhnutí živočišnosti, která stejně jak zažraná skvrna na stěně prosvítá i pátým nátěrem.
„Seš na mě nasazená, to vím. Musím být sakra důležitej, že vybrali takovou šťabajznu!“
„Nevím, o čem mluvíte, pane profesore!“
„Že já jsem profesor asi tolik, co ty nebohá venkovanka, co se ztratila v tomhle hříšném městě! Máme svý zadání, jasně. Splníme ho, ale předtím bychom možná…“
Podřízla ho jak podsvinče, profesionála smířeného s tím, že ho jednou dostanou na jeho slabost ke krásným liniím ženského těla.
Zaúpěl, když mu došlo, že je v nedbalkách zabíjen nikoli kočkou, ale kocourem.

Varovný hukot, vzápětí ohlušující řev.
Kalný proud prorazil betonové zaklenutí.
Potok jako běsnící příval vtrhl do ulic, vmžiku pohltil sklepy i zahrádky, vřinul se do bytů.
Paní Bartošová stěží stačila popadnout spící dítě. Vybrodila se na dvorek, s plačícím děckem na ruce a ledovou vodu po pás jak v příšerném snu marně zápolila s obrtlíkem kurníku.
Nohy podjely v bahně. Přes obličej pleskl páchnoucí chomáč mokré srsti.
Proboha, Martínek! Utopí se jak ta kočka! Zkusila překřičet burácení vody, zalkla se.
Čísi ruce jí vyrvaly přidušeného chlapečka z náručí.
Mlhavě zahlédla dlouhé rezavé vlasy, víc už nic.
Všude stejné mokré peklo.

Mám strašně ráda ty moje dětičky. Nevadí, že jsem je adoptovala jako miminka. Byly mrňavinkatý a potřebovaly chránit.
Pak se odstěhovaly k babi a trochu vyrostly, ale ne moc. Ale stejně je mám ráda. I když si se mnou už nechtějí tak často hrát a mají občas dost divný způsoby. Jen jsou tak divně nepsovsky cítit a nechtějí se nechat olízat
Frodo dneska zase provokuje. Budeme si hrát na honěnou. Hop a rychle do schodů, Frodo skáče na vanu, už ho chytím a poškádlím…
Žbluňk!
Babi se ty mokrý ťápoty ani potrhaný prádlo líbit nebudou.
A ten puch! No fuj!

Ten obr, co chytil Lokiho tentokrát, byl ochoten se dohodnout. Ženitbychtivec chtěl kočku z Ásgardu. Loki, svolný učinit cokoli, ale věděl, že sám nic nezmůže. Prsa mu ještě nejdou. Nejen při plavání.
„Dobrá,“ řekl nakonec. „Ale když se ti nebude líbit, nebude to má vina.“
„Freyo... mohl bych si půjčit tvůj vůz?“
„Tady jsou. Freyiny ásgardské kočky.“
„Ty holomku, ty...“
Obr náhle přestal klít.
„Ty jsou roztomilé,“ prohlásil dojatě.
„A voní,“ dodal rozněžněně. „Jako by se koupaly v řekách Jótunheimu. Děkuji ti, Loki.“
Loki si pomyslel, že obr musí být čichotupý.
Horší je, že má další problém.
Sehnat náhradní kočky.

"Ty bláho, to byl drasťák," otřáslo se umyvadlo.
"Až mi z toho slzy tekly," ukápl si kohoutek.
"Se mi z tý hrůzy až zkroutila hadice," doznávala sprcha.
"Zježily se nám štětinky děsem," kvitovaly kartáčky.
"Do mě ji pak zabalili, chudinku chlupatou," hlásil promáčený ručník.
"To nic," chlácholilo ho topení a konejšivě ho hřálo. "Aspoň od ní pěkně voníš."
Pračka to všechno sledovala mlčky, s úsměvem a smířeným klidem. Byla stará, ale vůbec ne hloupá. Zabránit tomu nemohla – ale podvědomě přesvědčit paní domu, aby ji zapla jen na třicet a bez ždímání, to ještě jo.
Na to jí buben ještě stačil.

"Tak mladej, jdeme na to. Transformátor byl zapnut naprázdno před čtyřiadvaceti hodinami. Celou dobu předl jako kočka. Žádné bublinky v oleji, relátka šlapala. Začneme ho pozvolna zatěžovat. Dneska nastavuješ ty."
"Brnkačka."
"Mladejch frajerů jsou plný elektrikářský hřbitovy. Neblbni a odrecituj, co máme dělat."
"Postupně zatěžovat po dobu čtyřiceti osmi hodin na třicet až sto procent. Kontrolovat ampérmetry, voltmetry, indikátory teploty a vůbec ciferníky a displeje."
"Začni."
"Třicet dobrý, dávám padesát."
"Neblbni. Neper tolik do tý kočky! Vohřívá se volej! "
"To vydrží. Šedesát!"
"Neper tolik do tý kočky! Přehřeješ ho!"
To, co se linulo z vinutí, nešlo zdaleka označit jako vůni.