Mary Sue (literární fenomén)

„Brumbále, snažně vás prosím, dovolte mi...“
Na Snapeově tváři se zračilo čiré zoufalství.
„Severusi, ale to je krajně neetické,“ namítl Brumbál.
„Toho jsem si plně vědom, ale když ony jsou... tak pitomé. Neustále se mi dobývají do kabinetu. Už nemůžu ani v klidu opravovat eseje. Vždyť víte, že vlastně ani nejsou skutečné. Komu to ublíží?“
***
„Nechápu, že jste mu to dovolil, Albusi,“ protestovala Minerva. „Pro studenty je takové počínání silně nevýchovné.“ Její rty se stáhly do přísné čárky.
„Mějte pochopení, Minervo. Jen tenhle týden jich přišlo šedesát.“
Za okny se zeleně zablesklo.
Právě zemřela jednašedesátá učitelka Obrany proti černé magii.

Konečně u cíle. Téměř bez dechu.
Elfrik Brandorád a Rubína Křepelková stanuli u ohnivé propasti.
Napraví pochybení strýčka Froda.
Potkal Ji v Mordoru, když klesal únavou. Překrásnou i v skřetím přestrojení. Mocnou dědičku elfích králů zaniklé říše. Moudrou, statečnou.
Podlehl. Dal Jí Prsten!
Nyní vládla Mordoru Ona. Nádherná, strašlivá. Sauron Ji zbožňoval, Přízraky jí líbaly ruce, národy padaly na tvář.
Rubína Vládkyni sloužila. Uspala ji. Společně ukradli Prsten a utekli.
Elfrik pozvedl Prsten. Celý ztuhl.
Vábení Prstenu neznamenalo tolik jako vědomí, že ublíží Jí.
Nemohl! Nesměl!
Rubína mu Prsten vyrazila. Spadl…
Konečně svoboda!
Sesazené Vládkyni puklo srdce. Všichni plakali. Úlevou.

Pohlížela na něj očima temnějšíma než noc, které zeleně světélkovaly. V jeho očích, stejně černých, ale do červena, četla zájem.
Byl pohledný, i když ho černá magie poznamenala. To se ale třeba ještě napraví.
Vraždil. Ale skoro nikdo není dokonalý.
Ona ho změní. Věřila tomu. Takových už potkala a zkrotli!
„Takže váš rod pochází…“
„Od samotné Roweny,“ přisvědčila. „Tenhle diadém býval její,“ ukázala na čelenku ve svých třpytivých havraních vlasech.
Zdědila Roweniny mimořádné schopnosti i nevšední krásu, ale to je spíš prokletí, dodala nešťastně. Všichni jí závidí! A muži...
Voldemort její trápení rád ukončil.
Získal nový viteál. Z pravého diadému.

Jest psáno, že poslední Mary Sue byla zlynčována davem měsíc po přijetí zákona na potírání absolutní dokonalosti.
Ačkoliv byla zahnána do kouta, hrdě pohlédla do očí svých devětadevadesáti pronásledovatelů. Po tváři jí stékala stříbrná slza, přesto její makeup zůstal nedotčen (ještě se zdokonalil).
„Chápu, proč si přejete moji smrt,“ řekla jasným, zvonivým, příjemným hlasem. „Vyhovím vám. Jen nevím, co to udělá s rovnováhou vesmíru.“
Poté si sama zastavila srdce.
Ve chvíli, kdy poslední Mary Sue zpomaleně dopadla na chodník, otevřelo peklo svoje ústa. Hejna kobylek, démonů a ošklivých lidí pohltila Zemi.
Již mrtvá Mary naposledy promluvila.
„Já vám to říkala...“

Angelica Nymphetaame Snape-Grangerová si prohrábla dlouhými štíhlými prsty své dlouhé lesklé a po všech stránkách dokonalé vlasy, zamrkala svými perfektními řasami, které vypadaly jako umělé, tak úžasné byly, usmála se svým úžasným okouzlujícím úsměvem a její rty, které si nikdy nebarvila rtěnkou, rudě zasvítily. Dnes bude její první den v Bradavicích, těšila se, až vyzkouší všechny tamní kluky, kteří budou za něco stát, protože v Krásnohůlkách žádné chlapce nemají. Vybrala si proto náležitě vyzývavé oblečení, krajkovou podprsenku nechala maličko koukat.
Během nástupu do vlaku ji však zastavily dvě postavy.
„Měla bys jít raději s námi.“
„Neboj, nebude to bolet. Nás.“

Zpočátku ho samozřejmě nesnášela. Pořád chodil jako kakabus, míval jedovaté poznámky, zejména na ni. Samozřejmě, záviděl jí, že učí obranu proti černé magii.
Ale časem objevila jeho osobní kouzlo. A tušila, že mu také není lhostejná. Jenom to pořád maskoval arogancí.
A tak si znovu našla záminku, aby ho navštívila.
„Co potřebujete?“ uvítal ji mile jako vždy.
„Já jen - och, co to je?“ vypískla mladá profesorka.
Snape měl v kabinetu několik přikrytých kádí. Hemžily se v nich žáby, zmije, dokonce - fuj! - tlustočervi.
„Nové přísady,“ odvětil profesor stručně.
Znechuceně odešla. Ještě si promyslí, jestli má opravdu smysl usilovat o jeho přízeň.

Její krok byl rázný, s jemným pohupováním dokonale zaoblených boků. Pružné štíhlé tělo bylo předpisově zahaleno v perfektně padnoucí uniformě, přestože znalci by si povšimli, že tato je poněkud upnutější a zvýrazňuje už tak nepřehlédnutelné křivky. Zářivost a bohatost hustých blond vlasů nedokázal zakrýt ani strohý drdol a pohledem velkých modrých očí by se daly řezat i diamanty.
„Poručíku, hlášení! Chci, aby loď byla do hodiny připravena k odletu směr Alfa Centauri!“
Ticho a vyvalené zraky osazenstva můstku přerušil až hlas z jejími zády:
„Netuším, co to provádíte, slečno Sue, ale ujišťuji Vás, že na téhle lodi jsem kapitánem já.“

Pozemky kolem Bradavic se rychle plnily nedočkavými lidmi. Najednou se z nebe snesl kočár tažený dvěma Pegasy. Vystoupila z něj nejkrásnější dívka - ne, bytost, kterou si dovedete představit. Rudé vlasy, sněhobílá pleť, plné rty, štíhlá a oděná v zelený šat. Všem se zatajil dech a v úžasu poklekali, když kolem nich procházela. Všichni až na...
"Severusi?" podivila se svým něžným hlasem.
Odpovědí jí bylo zvednuté obočí.
"Co tady děláš?" ústa se jí zformovala do svůdného tvaru O.
Odfrknul si.
"Ty jsi tenkrát odešla a stalo se z tebe...tohle," vyplivnul zlostně.
"Ty se nepokloníš?"
"Neklaním se ženám, co jsou do větru."