DMD č. 5. pro 5. 4. 2012. Téma: Poslední bonbónek

Nejprve u nás čokolády a bonbóny mizely jako výkupné různým strašidlům, která si pro něj přišla, když zlobil. Hartusila za dveřmi a nic jiného na ně neplatilo. Stávalo se to celkem často, ale přece nedáte dítě, že ano?
Potom mu sladkosti občas snědl jeho neviditelný kamarád Bubáček, který bydlí v kuchyni na stropě a má pořád hlad. S hladovým kamarádem je třeba být solidární.
Teď už je to horší. Už má o všem větší přehled. A počítat už taky bohužel umí.
„Maminto, ty jsi mi zase snědla poslední bonbónet,“ slyším obviňující hlásek.
Děti žravých maminek to mají někdy docela těžké.

AN: Doufám, že mi slečna Alena odpustí, že jsem ji zneužila ve svém drabble... Nebylo to myšleno nijak zle...
S Alenou nebylo něco v pořádku. V ruce neustále držela nějakou věc zabalenou v divném papíru. Když jsem se jí zeptal, co to má být, jen odpověděla, že jde o bonbon. Nikdy jsem ten výraz neslyšel, ale muselo jít o něco výjimečného, když ho tak schraňovala. Přišlo mi úsměvné, že chodila spát a ten bonbon držela v ruce.
Jeden večer ale nechala ten poklad jen tak ležet na stolku. Neodolal jsem, potají se vplížil do jejího pokoje a poprvé, bohužel i naposled v životě, ochutnal bonbon.
Kdybych věděl, jak bude Alena řádit… Z té vzpomínky mi běhá mráz po zádech.

Trochu slashe
Hodinu před začátkem oslavy zalezli do pokoje a pustili si hudbu. Jonáš vzal bonboniéru, kterou dostal od matky, a začal Kristiána krmit čokoládou. Na ruce se mu houpal stříbrný náramek a Kristián potěšeně sledoval, jak jeho dárek pěkně kontrastuje s opálenou kůží předloktí jeho přítele. Za každý bonbon, který mu v záři slunečních odlesků na stříbře vložil do úst, věnoval Jonášovi čokoládový polibek. Pak Jonáš přestal a Kristián se rozmrzele zeptal: „To byl poslední?“
„Ne, mám ještě jeden. Schovávám ho pro Malvínu.“
„Počkej, proč? Vždyť ji nemáš rád!“ divil se Kristián.
„Pravda. To je taky důvod, proč jsem ho otrávil.“

Podvečerní slunce zápasilo se stínem živého plotu.
Marně. Zahrada pomalu ztemněla.
Ticho narušilo vrznutí lavičky. Láskyplná slova.
Objetí. Polibky. Doteky. Zašustění látky.
Nepřestali, jen pomalu vyměnili zahradu za ložnici.
Nespěchali. Užívali si každý okamžik. Sebe navzájem.
Na lavičce po nich zůstal dopis. Rozloučení s týmem.
Plechová krabička s posledním bonbónem. Nepotřebná jistota.
Odhozené letní šaty se zachvěly v dýchnutí větru.
A rozprostřely po zahradě poslední zbytky lehké květinové vůně.
Slunce zapadlo. Všechno se pomalu ponořilo do ticha.
Ztemnělá zahrada. Po nekonečně dlouhém okamžiku i ložnice.
Usínali. Krásně unavení.
Spolu a sami.
Tento nádherný večer i každý další.
Příštích devět měsíců.
Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis.

Obloha byla plná hvězd.
Mladý pár seděl u velké lípy nacházející se na vršku kopce, hleděli na nebe a krmili se navzájem kousky bonboniéry. Vypadali tak šťastně, tak zamilovaně.
Tedy, alespoň vypadali… a on tomu skutečně věřil.
Ona však chtěla jiného.
Věděla, že ho nemůže jednoduše opustit, nenechal by ji. Již před pár dny se jí proto v hlavě zrodil plán, jak se tohoto pouta zbavit, a v tomto plánu plynule pokračovala.
Podala mu další bonbón a nevinně se na něj usmála.
Noc pomalým tempem ubíhala dál.
Nakonec mu nabídla poslední kousek z bonboniéry. Netušil, že se mu stane osudným.

Volně navazuje na drabble s názvem Kohout. A tentokrát už bez blbých anglických metafor.
„Za ten výhled to stálo, uznávám. Ale dolů mě asi poneseš.“ Martin se kochal lehce kýčovitou krajinou zalitou oranžovým světlem.
„Kušuj,“ umlčel ho David. Opatrně ho zezadu objal a položil mu hlavu rameno.
„Dojdeme dneska vůbec do civilizace?“ V Martinově hlase byl slyšet náznak obav.
„Ne.“
„Jak... ne?“ Teď už to nebyl jenom náznak. „Jsem vycucnutej, špinavej a smradlavej. Musím mít civilizaci!“
„Musíš mít tak akorát cukr. Na!“ David ho provokoval posledním cucavým bonbónem.
Martin po něm chňapl, ale ztratil rovnováhu.
David ho zachytil a pevně ho objal.
Když se políbili, bylo jim jedno, jak unaveně se před chvílí cítili.

„Tak vás konečně mám přesně tam, kde jsem chtěl!“
„Mmmm“
„Doufám, Holmesi, že se vám sedí pohodlně.“
„Eee eee“
„A že vás ani ten roubík moc netlačí.“
„Uuuuu“
„Byl bych moc nerad, kdybyste cítil nepohodlí, po těch týdnech zábavy, které jsem s vámi prožil.“
„Chrrrrr“
„Zvláště ty honičky přes celé město a ty vaše chytré převleky.“
„Heeee“
„Konečně si vás můžu vychutnat, než vás zabiju.“
„Ho hohehe“
„Na tuhle chvíli jsem čekal měsíce, takže si ji hodlám náležitě užít.“
„Haha hohe ha hu ho hohahe“
„Co jste říkal? Že by poslední přání?“
„Říkal jsem: ‚Sakra, Watsone, tak už ho omračte!‘“

Seděla na otočné židličce a popotahovala.
„Nebuď jak malá.“ Šmik.
„Já jsem mladší sestru nikdy nechtěla.“
„No ale máš jí, tak neremcej. Tvoji rodiče si pořídili mimčo a ty se podle toho musíš zařídit.“
„Já nejsem žádná chůva!“ Šmik. Šmik. „S dětmi to vůbec neumím.“ Šmik.
„Je to jenom o cviku a zkušenostech.“
„To jsou tedy pěkně drahé zkušenosti.“
„Dívej se na to z té lepší stránky.“ Šmik… Šmik. „Už nikdy neusneš s balíčkem bonbónů v ruce.“
„Kdo mohl tušit, že mi ta malá zrůdička s nimi začne zdobit vlasy?“ Šmik. „Budu plešatá.“
„Neboj, budeš krásná. Tenhle je poslední.“ Šmik.

Nugát.
Karamel.
Čokoláda.
Oříšek.
Fondán.
Ruka zmateně bloudila a hledala. Nikde nic. Malá očka přesunula pozornost z televizní obrazovky na krabici bonbonů. Ha! Byl tam, poslední bonbonek, schovaný v rohu, bezpečně ukrytý před hamižnýma rukama.
Mlsoun se olízl. Zvedl bonbon v baculatých prstech a prohlížel si ho.
Jakýpak bude?
Určitě bude mít uprostřed oříšek, to je jasné. Oříškové bývaly v každé bonboniéře po třech kusech a on zatím snědl pouze dva – oříšek je tedy jistý.
Odolal pokušení bonbon olíznout, chtěl si ho šetřit.
Pěkně ho teď nechá v krabici a sní ho až někdy jindy.
Tentokrát to určitě zvládne.
Vydrží.

„Tady jsem měla čokoládový bonbón! Poslední!“ vykřikla Radka. „Tys mi ho vzal!“
„Ani náhodou,“ ohradil se Bořek dotčeně. „A měla ses rozdělit!“
„A vzal a vzal!“
„Jsi pitomá!“
To už Radka nevydržela, proměnila se v lišku a chňapla po bratrovi ostrými zoubky. Bořek útok bez váhání oplatil. Vzápětí se liščata kutálela v divokém klubku po podlaze a chlupy jen lítaly, až je Evžen rázně roztrhl a každému vlepil pohlavek.
„Kdybyste radši pořádně koukali,“ zavrčel a ukázal na drobounké otisky myších nožek.
Okamžitě zapomněli na bonbón i na rvačku, zavětřili a svorně vyrazili po stopě. Teď teprve začne pořádně vzrušující zábava.