Městečko Phoenix

Objektivně bylo táboření v Údolí moskytů děsná pitomost. Co taky čekat od tří beznadějně pitomých kluků, který se jednoho parnýho dne krapítek nudili.
Až na štípance velikosti volskýho oka a pocit, že se rozškrábeme do krve, to ale bylo vzrušující dobrodružství.
A tak jsme se tam vraceli každej rok ve stejnej den.
Čtrnáct let jsme sedávali u ohně já, ty a Paul.
Loni už jsme rozdělávali oheň bez Paula. Muška mojí winchesterovky ho mezi Bledýma banditama našla neomylně.
Dneska zírám do plamenů sám a vím, že máš večer vyzvednout tu tajnou zásilku dynamitu.
Ale stejně si přeju, abys přišel, Same.

Nebejt starý chůvy Berty, možná bych teď chodil s páskou přes oko, hákem místo ruky nebo by se mi přezdívalo Tříprsťák Barnaby. Těžko říct, jakou daň by si vybrala moje dětská bezuzdnost a nezkrotná touha po dobrodružství.
„Co vás přivádí?“ zamračím se na učitele Bolzana a pozvu ho dál.
„Vyšplhala na střechu školní budovy a předváděla stojku na komíně!“
„Aha. Takže z tělesný výchovy dostane jedničku?“
Bolzano zmateně zamrkal.
„Mám tomu rozumět tak, že chování své dcery schvalujete?“
„No, samozřejmě bych byl radši, kdyby tu jedničku dostala z mravů, ale vždycky nedostanete, co chcete. To jako dospělej chlap určitě chápete.“

Omladina v našem městečku nikdy nebyla žádnej výkvět ctnosti, na to už jsem si zvyknul. Nakonec se z těch drzejch fracků vždycky podařilo vykřesat jakžtakž rovný chlapy a rozjíveným holkám vštípit aspoň trošku toho kýženýho jemnocitu, bez hrubých zásahů se to ale neobešlo.
Cestou na nedělní mši jsem zmerčil u saloonu postávat hlouček Jonesových výrostků. U nohou se jim krčila učitelova dcerka Maria. Třásla se strachy.
Jeden ještě stačil vzít nohy na ramena, když mě viděl.
Ostatní viseli za spoďáry z okna saloonu až do pravýho poledne.
Ten den jsem kázání trochu protáhl.
Občas je potřeba připomenout pravidla čestnýho lovu.

Reverend Barnaby žádný stín nevrhá. Leží totiž u kmene věkovitého juniperu a mezi zuby drtí slova dvaadvacátého žalmu. Nejčastěji opakuje druhý verš. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Samozřejmě ví, že ho Bůh neopustil, jenomže nesnáší poezii. Navíc v podání starého hudravého šamana.
„Ani uši si ucpat nemůžu,“ zasténá, když skončí s recitací, „když jsem svázaný jak kachna na krámě!“
Nemůže zapomenout na ten krocaní smích, pořád mu zní v uších. Je rád, že nemá hudební sluch. Plynule přechází na žalm dvacátý třetí.
„Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází...“
Reverendovi bohužel schází mnoho. A trpajzlík pořád nikde.

"Čo si sa skachnil?" zasyčala Patrícia ako hus. "Div som neopŕchla."
"Ap má pušku!"
Vtom sa ozvala rana, a Butchovo krídlo bolo ako v ohni. Musel vynaložiť všetky sily, ale sa vzkachnil a neklesol k zemi. Reverend a Patrícia leteli za ním ako na migračnom ťahu, pripravení ho podoprieť.
Butch sa obzrel, a videl, že Ap ich na koni prenasleduje. Museli sa ukryť.
"Ale sme nad územím divochov. Čo ak pristaneme v ich hniezdisku?" namietal reverend.
"Tak im vykvákame, kde nájdu našu whisky," rozhodla Patrícia a s bojovým zakvákaním začala klesať k lesu.
Vlietli cez koruny stromov do kruhu krocanov, ...

Přezdívalo se jim Humři.
Od chvíle, co se objevili i v našem městečku, lidi mezi sebou neustále vzrušeně spekulovali, jestli se jim tak říká proto, že pochází od západního pobřeží, nebo proto, že milujou humří pomazánku, anebo proto, že když poprvý zdrhali z Folsomský věznice, ještě pořád na sobě měli klepeta. Jediný, o čem se nedalo pochybovat, byla jejich rychlost.
V poledne je zahlídli postávat u místní banky a v jednu hodinu už dělali poštovní úřad v sousední vesnici.
„Já to nechápu,“ drbal se šerif ve vlasech. „Takovej kalup a oni po sobě nenechaj jedinou stopu. To zas bude hlášení.“

"Slyšel jsi už o Kuním lese?" zeptala se, ladně vzlétajíc, Patricia.
"Jsi v pořádku?" ohlédla se po něm vzápětí. Tedy spíš shlédla k němu.
"Samozřejmě že jsem, tyhle propady pomáhají aerodynamice," plácl Butch. U všech snůšek, jistě že slyšel o Kuním lese. A byl rád, že u slyšení zůstalo. Rozhodně netoužil tam chodit. Ani létat. Prý to není zrovna místo na pocvičení se v zen-kačismu.
Mezitím se Ap i se svým strašlivě žluťoučkým koněm povážlivě přiblížil.
Víření vzduchu připomínalo hříšné saxofony ďáblů.
Všichni tři už byli bezpečně ve vzduchu. Nejspíš odtud vážně vyváznou.
V té chvíli ale reverend vyděšeně vykřikl.

Zabušil jsem na dveře doktora Kleina. Když se dlouho nikdo neozval, prostě jsem vešel. (Gwyneth povídala, abych se bez kapek na spaní radši nevracel.)
Pohled na šerifa v péči lékaře byl dost neobvyklej. Zatímco doktor Klein se snažil opatrně sešít šerifovo roztržený víčko, šerif Joe vypadal, že doktora brzy donutí vypíchnout mu jehlou zdravý oko.
„Jestli sebou budete takhle házet, svážu vás do kozelce!“
Se zájmem jsem přistoupil blíž.
„Copak se stalo?“
„Ale coby,“ odfrkl si doktor. „Už zase čučel klíčovou dírkou do ložnice slečny Elisabeth. Má štěstí, že právě psala esej o Shakespearovi a popadla pero a ne meč.“

Siréna, stále visíc na stromě, svým úpěním ďábelské ódy přivolala stádo... Co stádo, celou migraci divých prérijních koní! A na strašlivě žluťoučkém kopytníku seděl opičák Ap!
"Při vší drůbeži!" zaklel reverend.
To už se z koní formoval bojový šik.
Zen-kačismus však zachránil situaci. Mysl se uklidnila a řešení bylo tak jasné.
"Zachránit nás může jediné," pravil Butch.
Reverend i Patricia mu viseli na zobáku.
"Všechno odhoďte! Vrátíme se k naší prapůvodní kachnovitosti! Opičák může mít prsty, ale my máme..."
"Křídla!" dokončil reverend.
"Tak kde má být ten poklad?" ptal se Butch, notně povzbuzen kořalkou, kterou do sebe nalil, než vzlétli.

"Sožeto...," zamumlal potlučený kačer a málem se znovu odebral do říše snů.
Pak se mu začalo rozsvěcet.
"Slečno Patricie? Vy? Oni...?"
Krásná káčanda s úšklebkem pokyvovala a dobře nabroušenými pírky si smetala z ramene prach.
Butch ohromeně pohlédl na Barnabyho.
"Takže tohle..."
"Zkouška. Vstávej, pečínko, máme spoustu práce."
Reverend zachytil klobouk, který se čistě náhodou kutálel kolem. Nabídl ho Butchovi společně s pomocným křídlem, aby desperado konečně vstal.
"Práce," hučelo kačerovi hlavou, až se mu blány mezi prsty krabatily. Cítil se spíš na dva roky prázdnin.
Nebylo mu dáno. Údolím se rozlehlo zlověstné dunění. Snad kamenná lavina? Nebo... Cože? Ne!