DMD č. 9. pro 9. 4. 2014. Téma: Umění pro umění

Irene v plné zbroji procházela chodbou plnou falz nejslavnějších obrazu. Za ní, po čtyřech na vodítku, obchodník s padělaným uměním a zbraněmi.
Zastavila se u Zrození Venuše. Pravicí si cudně zakryla prsa a zády se opřela o obraz.
„Nevypadá to lépe?“
Obchodník si stoupl.
„Nepoškoďte to!“
„Přinejhorším se to spraví, stejně to není originál!“
„Jste si s tím jistá?“
Irene se zasmála. „Jsme si jistá, tím, že za originál považován není a na tom záleží.“
„Přesně tak, stejně to umění tady mám jen proto abych tady umění měl. Živnost, rád to nemám.“
„Máte rád něco jiného,“ řekla a šlehla bičíkem.

„Já bych tu knihu napsal, jenom nemám čas.“
„Pěkný, a co to stojí takovej foťák? Taky bych byl fotografem…“
„A to, co kreslíš – to už jsi někde viděl? Ne? Tak proč to teda kreslíš?“
„Dobrá básnička. Tu bych napsal taky, jenom mě občas nenapadaj rýmy.“
Umělci jsou vždycky nedocenění. Jejich jediná útěcha a zároveň vaše hrozba je to, že když je naštvete, v knize vás nechají umřít, v obraze spálí, na fotce zesměšní…
I podivíni mají někde (dost hluboko) srdce.
A hlavně nikdy. Nikdy umělci neříkejte, že žádným umělcem není a vy byste to svedli líp, jenom mít ten nápad.

Dovolte mi, abych se představila. Jsem umění.
Ale absolutně mě nezajímá, co si o mně myslíte. Klidně si tvrďte, že na mně nic není. Já vím, že jsem krásná, cenná a dokonalá.
Já vím, nechápete mě. Ale to není můj problém, to je váš problém. Mě obdivují jen ti, kteří si mě zaslouží. A takových je jen nepatrně. Ale ani na těch mi nezáleží, protože já mám kolem sebe nádherný zlacený rám a to je to jediné, co se počítá. To je to, co dělá umění uměním.
Víte vy vůbec, kdo já jsem?
Jsem díra ve zdi sálu Národní galerie.

Vagón byl plný jeho obrazů.
První. Kapky vody. Skapávající štěrbinou v jeskyni. Vlhké. Mokré. Odrážející žalostný stav. A tíhu. Ubíhajícího času.
Druhý. Roh hojnosti. Zářivý a nedostupný. Kolem položeny zbraně. Chladné a ostré. Vražedné. A za chvíli nasáklé krví.
Třetí. Mutové. Výrazy a oči splátců. Mrtvé oči. Zuby trhající maso. Rudé a dosud křičící.
Čtvrtý. Sršáni. Boláky z žihadel. Rozdvojení sršáni. Halucinogenní bolest. Roztrojení sršáni. Nic.
Pátý. Šestý. Sedmý. Osmý. Všude Katniss. Katniss v koruně stromu. Katniss u řeky. Katniss v kaluži krve. Katniss jako přelud. Oči viděly, srdce si zapamatovalo.
Otočila se. "Nenávidím je všechny."
Prázdný pohled. "Já taky."

Lásku jsem potkal, šílená byla,
odešla, když mě poprvé políbila.
Pili jsme vodku, kouř kolem se vznášel,
já v temných zákoutích valčík jsem našel.
Za dveřmi válka, do hrobu krok,
noc byla rudá, on zpíval - šok!
Skřivánka viděl jsem, dva ryzce k tomu,
nevím zda vrátím se ještě kdy domů.
Jak chlapec v úvalu nechtěl bych spát,
přesto mám kosatce až vroucně rád.
Znám vrásky tvořící se i úzkost sžírající,
však jakým bych byl člověkem, bych nepozvednul líci?
Nesehnu hlavu před osudem svým,
pochopte, já se vzdát neumím.
Kavkaz mi zpívá píseň poslední,
v podhůří našel jsem konec svých dní.

Když tak na všechny fandomy se dívám,
inspiraci vdechuji, znovu ožívám,
kdysi někdo stvořil něco překrásného,
a já využiji toho díla přítomného.
Ale nedělám to ráda, co vám budu lhát,
nemám pro to důvod – jen odmítám se bát,
že jednou mě cizí múzy v lavině zavalí,
už nebude to mé, co dupe maštalí.
A když nadechnu se, tak zmatu smysly,
budu krást a lhát a podvádět se zlými úmysly,
protože moc zaslepí mne silou svojí,
i tohle má to měřítko dvojí.
Někdy nový smysl života, jindy kreativity vraždění,
to dělá umění pro umění.
A já jsem možná mrtvá.
Asi určitě.

Jaroslav se otřásl. Z muže v kápi, který se dohadoval s Danielem, se mu ježily chlupy v zátylku. Daniel navíc nereagoval na jeho pokusy o telepatii. Přesto z něj byl cítit podivný klid. Na rozdíl od Marka, jehož úzkost vnímal empatický Jaroslav jako tisíc malých jehliček.
„Navštívíme jednu galerii,“ uslyšel říkat muže v kápi. Tón jeho slov sotva slyšitelně zledovatěl.
„Nemám umění rád,“ zavrčel Daniel.
Vraspír se rozesmál a jeho smích byl mrazovými zvonky. „Teď už máš. A dekadenci zvlášť. Uděláme si malou exkurzi světem lartpourlartismu.“
„L´art pour l´art,“ prskl Daniel. Teď už klidný nebyl. Pochodeň v jeho ruce zaplála.

Madame Artoulová, hlavní prodavačka v obchodě s kouzelnými výtvarnými potřebami seděla za pultem a testovala právě kolekci čarodějných tužek. Některé psaly neviditelným písmem, jiné měnily barvu. Ta, kterou zrovna zkoušela (kyselinová pastelka) vyleptala do papíru tenkou linku. Otevřely se dveře, zacinkal zvonek. Prodavačka vzhlédla… zákazník nikde. „Haló…?“ Zavolala do zdánlivě prázdného krámu.
Zdola se vysokým pištivým hláskem ozvalo: „Prosil bych jedno bílé plátno, jedny tempery, dva štětce a jednu paletu madame, co nejmenší velikosti prosím“.
…
Harry otevřel balíček zabalený v lesklém papíře. Byl to jakýsi obraz, do očí jej uhodila změť barev. Na zadní straně stálo: Veselé Vánoce přeje Dobby.

Říkal mi, že jsem jeho umělecké dílo a že umění se musí hýčkat – a já mu na to, husa hloupá, naletěla a nechala si kupovat drahé kabelky, parfémy a boty. Pro umění se musí něco obětovat, opakoval mi, když jsem dřela ve fitku a hladově zírala na výběr salátků a ovesných klíčků v lednici, zatímco on pojídal pizzu. Do umění je třeba investovat, říkal, když jsem celá roztřesená ležela na lehátku a čekala na další kosmetickou operaci.
Teď to naše umělecké dílo využijeme pro umělecký film, informoval mě stroze. Pak už přišlo jen sexy prádélko, kolega pornoherec a jelo se.

"Ty, Želvíku," zavrněl Košín. "Má náš život smysl?"
"Jak to myslíš?" zívnul Želvík. "Máme rádi svoje páníčky a oni nás. Likvidujeme žrádýlko, znečišťujeme píseček, přispíváme tudíž ke koloběhu..."
"Ale kdyby tohle všechno nebylo. Co pak?"
Želvík zamyšleně nakrčil nos. "Jasně. Nejde ti o interakci s okolím, ale o samostatné bytí našich neovlivňovaných a neovlivňujících entit."
"Tak nějak."
Želvík natáhl tlapky a protáhl se do pozice dlouhé kočky. "Pohleď a viz. I kdyby ostatní svět zmizel, tato kreace přetrvá. Čisté umění."
A když se já stočím do klubíčka?"
"Taky."
"Díky, Želvíku. Už to začínám chápat. Co kdybys mi ještě oblíznul čumáček?"