Kouř a zrcadla

Otec byl uznávaným čalouníkem. Syn měl být pastorem, ale otec zemřel a na školy nebyly peníze. Zůstalo však přátelství, navázané zatímco otec pracoval u markýze.
Svět vyšší společnosti byl pohodlný, ale prázdný. Hledala něco, co jej naplní. Důvěřovala příteli, který ji vyvedl do jiného světa.
Touha 'něco dokázat' ho vyhnala z domu. Dřina, pot a prach byly dobrými učiteli. Štěstí mu do cesty přivedlo dva vandráky.
Hnala se dál a dál. Všude bylo tolik utrpení, beznaděje, potřebných. Konečně zastavila - a bolest jí vehnala do náruče člověka, ve kterém našla rozhřešení.
Čtyři cesty osudu se spletly dohromady, aby vytvořily záchrannou síť.

Laureen rozrazila dveře a vyběhla z domu. Střevíce poztrácela cestou ke stáji. Štěrková cesta byla neúprosná, takže punčochy už nikdo nevyspraví. Nevadí. Vyhoupla se na hřbet svojí klisny, nedbajíc, že se jí nabíraná sukně vyhrnula až nad kolena. Jely, letěly.
Netrvalo dlouho a lehce zpěněná klisna se zastavila na palouku mezi stromy. Laureen sesedla a svezla se na břeh potůčku. S bolestným sykáním si stáhla punčochy a použila je na vyčištění a ovázání poškrábaných chodidel. Pak se ve svých jásavě žlutých šatech natáhla na záda do trávy. Ticho.
Měla pocit, že na ruch panského domu si už nikdy znovu nezvykne.

Peregrin měl na tváři výraz nejhlubšího soustředění, když kreslil čarodějkou předepsané znaky speciálním štětcem na plátno napnuté přes vršek misky s budoucí léčivou směsí.
Když po pár dnech 'zrání' své dílo kontroloval, uhodilo ho do nosu nevábné aroma.
"Něco je špatně," konstatoval a podal misku čarodějce. Ta se podívala na plátno, a zakroutila hlavou.
"Říkala jsem ti, že ty obrazce musí být přesné."
"Vždyť jsou... kruh a všechno ostatní..." bránil se Peregrin.
"Téhle sežvýkané amébě říkáš kruh?" ukázala čarodějka na neurčitý skoro-elipsoid. Odpovědí jí bylo pohoršené prskání.
"Zkus to znovu. A do té nové dávky dej víc rozmarýnu," poradila mu.

Lucien se protáhl a odložil další listinu, kterou mu Laureen podala na rostoucí hromadu těch, co počkají. Alfred, jehož výraz se od chvíle, kdy 'ctěná lady' vešla, stával stále nesouhlasnějším, se neudržel:
"Vaše Milosti, farář Brigham slouží věrně na této farnosti již celá desetiletí, Váš otec by jistě..."
Lucien ho pohybem ruky zarazil. "Děkuji, Alfrede, myslím, že bychom si s Lady Laureen dali čaj."
Majordomus stiskl rty a opustil místnost.
"Bude těžké přesvědčit někoho, kdo sloužil v domě už když jsem byl v peřince, že moje ruka je stejně pevná a moje slova stejně platná, jako byla otcova," poznamenal Lucien.

"Nikdy mi o sobě nic neřekneš."
Čarodějka na něj pohlédla se zamyšleným výrazem. Postavila ho před zrcadlo. Tančí v něm kouř. Brzy se však začínají tvořit obrazy.
Malá holčička s copy temně černých vlasů trhá na mýtině bylinky.
Starší žena trpělivě sleduje jak její dcerka něco míchá v kotlíku.
Muž vede černovlasou dívku do lesa. Vážou spolu pasti.
Všude je kouř, plameny, dusot koní, zvuk trub a zmatek. Požár? Válka?
Mladá žena, sotva odrostlá dívčím střevícům, stojí před dvěma kříži.
Tatáž žena putuje vesnicemi, obvazuje rány, těší, léčí.
Cesta se stáčí a on stojí tváří v tvář Čarodějce.
Usmívá se.

Lucien se vzbudil, protože ho něco kouslo do koutku oka. Zbavil se útočícího mravence a lehce rozespalýma očima se rozhlédl kolem.
Přísahal by, že usínal na měkkých kožešinách, ale teď seděl mezi větvičkami, chvojím, kamínky a trsy trávy.
Zrak mu padl na jeho stále pokojně dřímající společnici, a on rázem (po pár vteřinách ostření a vyhánění ranní vaty z mozku) zjistil, co se stalo. Chvíli uvažoval jestli ji vzbudit, ale pak ji jen překročil a znovu se uvelebil ke spánku.
"Luciene, jaktože spíš na mých kožešinách?" probudil ho lehce vyčítavý a těžce zmatený hlas.
"Byly volné - moje jsi zabrala ty."

Lucien zamračeně hleděl na štos papírů. Pachtovní smlouvy, služební smlouvy, věcná břemena, smlouvy o hranicích panství, trhovní a várečná privilegia, glejty pro městské sudí... a otcovo poslední pořízení.
"Kdo se mnou chtěl mluvit, Alfrede?"
"Mistr Isai, pane. Kvůli financování sádky, kterou váš otec přikázal vystavět na jezeře," prohodil majordomus.
"Jistě, jistě. Všichni tvrdí, že mají nárok na uzavření nebo dodržení smlouvy," mladý vévoda si prohrábl rukou kštici.
"V tom případě, vaše milosti," ozvala se Laureen, která právě vklouzla do jeho pracovny, "asi již chápu, proč jste si pozval mne."
Pozdvihla obočí: "Potřebujete vědět, které z těchto smluv nemusí být plněny?"

"Vždycky jsem slýchala, že spát v bílých duchnách je jako spát na obláčcích," vyprávěla čarodějka, zatímco opatrně loupala lišejníky ze stromů a kamenů. "Tak jsem se rozhodla, že pro ty svoje obláčky vytvořím nebeské pozadí modrým prostěradlem."
Voda se musela vařit na několikrát, aby jí bylo dost. Barvu měla od lišejníků a ostružin docela slibnou, a tak ji všechnu přelila do necek, ve kterých měla uložená prostěradla. Asi po hodině je vytáhla a vymáchala v potoce.
"Neříkalas něco o barvě nebe?" zeptal se Peregrin, když se vrátil a uviděl sušící se látky.
"Bouřkové mraky jsou taky nebe," poučila ho čarodějka.

"Já ti nic nevyčítám," zvýšila Laureen hlas. "Jenom tě informuju, že takhle na tu zatracenou srnu nedosáhnu, a tím pádem s ní nic neudělám."
"Ani nemusíš. Zvládnu to sám," bránil se Lucien.
"Jasně. To tu budeme ještě pozítří!" hodila po něm znechuceně a odkráčela do jeskyně kde se s velmi nedámským odfrknutím složila zády ke vchodu.
Peregrin vzal od ohně nahřátý kámen, zabalil ho do kožešiny a vtiskl schoulené Laureen do rukou. Pak vyšel ven, a odtáhl rozhořčeně prskajícího Luciena stranou.
"Tohle ještě nic není. Některé měsíce bývá plačtivá, a to je horší," sdělil mu tiše, zatímco společně stahovali srnu.

Les protínala řeka. Tekla klidně a místy tvořila poměrně hluboké tůně. Sem tam hladinu proťala rybka lapající po mušce, nebo se voda zčeřila, když do ní vskočila žabka. Na hladině se majestátně vznášela kachna.
Lesní klid najednou proťalo výskání a šplouchání.
Do jedné z tůní skočila čarodějka a hned za ní i Peregrin.
Kachna s poplašeným kvákáním vyskočila na břeh.
"Stejně jsem byla rychlejší!" pošťuchovala čarodějka.
"Taky budeš mokřejší. Rychleji prochladneš, budeš muset dřív ven," odpověděl Peregrin se smíchem a začal na ni cákat. Po chvíli zvuky boje utichly a pár skončil v pevném objetí.
Kachna se vrátila na hladinu.