Testovací téma pro DMD 2014

Absolutní tmu protínají jako kulky jen tři paprsky bledého světla na kraji stropu. Je nízko, až příliš. Dotýkám se ho maně každou chvíli. Těžko tomu zabránit, když jsem tak rozčílená.
Není úniku, to už vím dávno. Jsem sama v mrňavé místnůstce. Jen v rohu stojí cosi.
Stroj. Mechanismus.
Nevím, co to je, ale zcela jistě to rozhodne o mém osudu.
Těžko říct, jestli tady zemřu. Třeba už jsem mrtvá, ale nikdo mi to neoznámil.
Jsem, nebo nejsem?
Zaslechnu zvuky z vnějšku. Strop se otevírá.
Neváhám, skáču a škrábu svou nemesis, co mi drápky stačí.
Tentokrát si to teda odneseš, Schrödingere!

Jsem synem slunečního boha. V mládí jsem otce vyzval na souboj. Porazil jsem Ho. Ohněm a mečem jsem vyhubil Jeho uctívače a sám se usadil v Jeho Chrámu.
Jenže mí bojovníci tam nevydrželi. Ti, kteří neutekli, byli Chrámem jeden po druhém pohlceni. Zbyl jsem jen já.
Měl jsem celá desetiletí, abych o svém sporu s otcem přemýšlel. Sledoval jsem, jak na protější straně údolí roste nový Chrám. A jak mé stárnoucí kroky pomalu odeznívaly prázdnými chodbami, přišlo ke mně kruté poznání. Zneužil mě. Nebojoval jsem proti němu. Bojoval jsem pro něj. Byl jsem jen testem seslaným na jeho uctívače.
Neprošli.

Jmenovat se Zoubková není žádný med. Natož potom, když je křestní Malvína. Kdejaké Veroniky, Martiny a Petry se vám chechtají, kluci vám zase dávají - och tak úžasně vtipné! - přezdívky jako Barvína nebo Zubejda. Je jedno, kolik vám je, VŽDYCKY se najde někdo, kdo vám vymyslí přezdívku a s výrazem mistra světa vám tak bude říkat. Až do konce života! Svého, ne vašeho.
Na první hodině němčiny jsem zjistila, že jsem to vlastně docela vyhrála. Ne tak spolužačka, která se, s červení ve tvářích, představila slovy: „Ich heiβe Petronela Vozihnojová und ich komme aus Záhrobí.“
Tu chudinku museli rodiče hodně nenávidět…

Zezadu ho obejme. I když ví, že to nesnáší.
„Neslyšel jsem něco o spaní?“ zeptá se, trochu se zavrtí v sevření, ale nevyklouzne z něj.
„Mám hlad.“
Povzdechne si. Otočí se a stáhne si ho do náruče, políbí ho do vlasů. „Co bys chtěl?“
Nepřemýšlí dlouho. Možná tu vteřinou pauzu udělá jen proto, aby mu neřekl, že je zbrklý nebelvír.
„Nebyla by houska s šunkou?“
„Vždyť jsi měl už tři…“
„No dobře,“ odfrkne si a vymaní se z náruče, „tak já si dám tuňáka s marmeládou.“
Zmizí k lednici a Severus jen zavrtí hlavou.
Lily, taky jsi měla takové chutě?

"Tak co si račte přát, vašnostové?" ozvalo se ze sluchátka.
A protože Pažout s Horáčkem už zase dostali s diktátu pětku, chtěli zbavit svět tvrdého y.
"No jak račte," potvrdilo sluchátko.
V pondělí se ukázalo, co způsobilo jejich přání. Celá třetí bé byla plná modřin, protože všichni chtěli bít přátelé, rovněž zapáchali, protože mít mohli kde co, ale špínu mohli tak maximálně čistit. Nikdo ovšem nechtěl psát diktát, z čehož měli Horáček s Pažoutem radost.
Pak si ale dali ke svačině rohlík se sírovou pomazánkou, odvezli je do nemocnice a když se uzdravili, tak honem zase vrátili do světa y.

Seděla u zapálené svíčky a třásla se.
Cítila jeho rychlý a neslyšný pohyb kupředu. Věděla, že přichází. A že ho nic nezastaví. Prosby. Nářky. Hrozby. Nic. Stane se zkázou světa.
I ona mu jednou podlehne. Buď proklet ten den.
Jako by nestačilo, co už jí udělal. Tohle bylo poslední místo, kde se mohla svobodně nadechnout. Jediný nezamořený kousek země.
Náhle se napřímila.
Vzala do ruky brk a pergamen. Začala psát.
O téhle komůrce ve věži. O lepších dobách.
Až jednoho dne věž zboří a postaví z ní ocelovou rozhlednu, bude mít vzpomínku.
A tomu Technickému pokroku se vysměje do očí.

"Ještě šampaňské!" zavolal muž na číšníka.
Ten, s úsměvem, donesl skleničky a optal se: "Vše v pořádku?"
"Naprosto."
Kapela hrála ragtime a cizokrajná dřeva se leskla ve světle lamp.
"Kolik je?" optala se dívka.
"Za čtvrt půlnoc."
"Půjdeme, ne?"
"Asi jo, už by ho měli mít."
O několik pater níž připoutali otrhaného Ira k topení, když se vše otřáslo. Vězni začalo téct do bot. Pak se přiřítila rudovláska se sekerou.
"To je nervák, Doctore," zašeptala dívka, stále se sklenkou v ruce, zatímco pozorovala napínavou scénu.
"To zážitkový film - vše jako reálné - umí. A tisíc let stará, ulepená pozemská romantika obzvlášť."

Blíží se konec hodiny tvořené čtvrtletní písemkou z přírodopisu. Ti, co věděli, už mají dopsáno a ti, co nevěděli, ani nepsali. Tentokrát jim selhala i pomoc spolužáka. Ten totiž jako jediný stále ještě horečnatě popisuje kusy papíru, pak se na ně podívá a znechuceně je přeškrtá a odloží.
"Tak, do konce hodiny zbývá deset minut. Začneme sbírat," řekne paní učitelka při pohledu na hodinky.
Zvedne se a prochází mezi lavicemi. Naposled se zastaví u stále píšícího žáka.
"Tohle všechno chceš odevzdat?"
"Ne, paní učitelko. Tohle je písemka," podá jí žák popsaný papír.
"A to ostatní?"
"To je drabble na dnešek."

Dětský sen se jí splnil. Dospělé sny jsou temnější. Nahlíží do nich jen kradmo, potají.
Vládla by nad světem laskavě, mírně a moudře, jistě. Přesto by rozhodovala její moc, sláva, vůle. Její síla.
A možnost je na dosah. Hladká, lesklá, dokonalá. A nabízí se sama.
On jej nabízí sám. Dobrovolně. Rád.
Vlastně mu jej nevezme, ovšemže ne.
Vztáhne ruku a náhle, jako blesk, jí myslí prolétne obraz dvou Stromů. Bílá hora se špičkou v mracích. Zelené pláně. Pole zlaté pšenicí Valar. Zpěv labutí. Osamělá hvězda zářící na temné obloze.
Stáhne se a pocit odpuštění ji zaplaví jako vlna.
Prošla zkouškou.

Další jarní ples na Nodawnu byl doslova za rohem, ovšem Susan si to téměř nepřipouštěla. Tentokrát se jí málem podařilo přesvědčit sebe samou, že se rozhodně nemá těšit.
Mr. Murphy byl v plnění svých zákonů velmi důsledný.
Nejenže si dobře pamatovala, jak neveselé důsledky vyplynuly z loňských příjemných rozhovorů v nodawnském salonku (dosud nepochopený rok následné pocitové houpačky by si s radostí odpustila), navíc si nyní ani nemohla být jista tím, zda, kdy a na jak dlouho se vůbec dostaví. Stokrát mohla přešívat okouzlující róbu, stokrát si opakovat kroky a odhadovat počet párů. Studená nejistota jí pevně seděla na ramenou.