DMD č. 26 pro 26. 4. 2013. Téma: Pod dekou

Ležel pod pokrývkou v ledovém iglú. Venku skučel vítr a s sebou přinášel sněhové vločky, které krajinu halily do měkké studené pokrývky. Přestože venku panoval mráz, uvnitř iglú bylo teplo. Zavrtěl se.
Najednou byl na poušti, na jedné z těch nekonečných plání žlutého písku. Ležel ve stanu, jehož stěny bičovaly tisíce zrnek písku. Venku zuřila písečná bouře, stan se otřásal pod poryvy roztočeného horkého vzduchu.
Vítr ustal. Byl v pralese, v chýši z větví. Kolem se ozývaly zvuky rozličných zvířat. Slyšel volání jakéhosi ptáka a…
„Marku, jak to že ještě nespíš? Dost hraní, vylez zpod té deky a spi už!“

Ianto přišel na recepci brzy. Postavil kelímek kafe na pult. Teprve pak zaregistroval dekou přikrytou krabici. Obezřetně nahlédl dovnitř, popadl balík a rozběhl se k výtahu.
„Milý Jacku,
Posílám Vám výsledek našeho minulého setkání.
Seznamte se s Jackem juniorem.
Kpt. Jackie Harknessová“
„Je pod tou dekou to, co si myslím?“ zeptal se kapitán.
„Je,“ odvětil Ianto, „Spí a cucá si palec.“
Jack zbledl. Ianto popadl klíčky od auta.
„Kam jdeš?“
„Koupit plíny, zásyp a nutrilon.“
„Ani náhodou! Vrátíme ho matce!“
„Ty snad víš, jak se dostat do paralelního Cardiffu?“
„Ne, ale Jackie to ví a já na to přijdu taky!“

Na jedno bezvýznamné a ospalé americké městečko spadla deka. Naštěstí byla měkká a navíc viditelná, takže nedošlo ke ztrátám na životech. Jo a k té viditelnosti – byl na ní lední medvěd, takže v městečku sice bylo přítmí, ne však tma. Volali strýčku Samovi, ale akorát dostali vynadáno, ať si s ledním medvědem dělají legraci z někoho jiného.
V tomhle městečku žili samí klidní lidé. Žádný šílený druhý radní, dokonce se nezmohli ani na místní partu mladých grázlů terorizujících sympatického kapitána ve výslužbě. Mimozemské dětičky to po pár dnech přestalo bavit a ony si šly hrát jinam. Asi do Chester's Millu.

Ráno našli pod hradbami mrtvolu. Improvizované lano neuneslo princovu váhu a přetrhlo se.
„Jak ho hlídáte, pitomci?“
„Bedlivě, pane. V jeho komnatě nezůstalo nic, po čem by mohl bezpečně sešplhat a utéct.“
„A pod čím to právě stojíme?“
„To bude asi jeho přikrývka, pane. Ale po té to zrovna bezpečné nebylo.“
Hubert si povzdechl. Nechal strážné odnést mrtvolu právoplatného následníka trůnu a vrátil se do hradu. Musel o tom napsat králi Janovi a vůbec se mu do toho nechtělo. I když Jan bude mít určitě radost.
Tolik práce mu dalo přemluvit mě, abych ho nezabíjel, a pak se zabije sám...

"Víš, mně v zásadě nevadí, že jsi tady. Konec konců je to tu obvykle dost osamělé a každý si čas od času rád popovídá. Ale to je právě to, co mě trochu mate. Obvykle je problém tě přimět, abys zavřel pusu..." čarodějka seděla na kraji postele a mluvila k peřinové hoře.
Žádná reakce.
"Už je to třetí den. Měl bys sníst něco pořádného, ne jen to, co rychle šlohneš že spíže, když si myslíš, že spím. Udělala jsem ti tu polévku, co máš tak rád. Nechceš už vylézt?"
Po další chvíli marného čekání z Peregrina peřinu jedním plynulý pohybem strhla.

V pokoji panovala černočerná tma. Okenice byly zabedněny, celou stěnu zakrývaly těžké závěsy, dveře byly zamčené a utěsněné, nebesa kolem prostorné manželské postele zatažená. Zatuchlý vzduch se ani nepohnul a propadal se do ohlušujícího ticha.
Zprvu se ozval šepot, hlas ochraptělý, ale žádostivý. Pod pokrývkou se cosi pohnulo, opatrně, pak prudce, zoufale.
„Nejde to…“ Vzlykl.
„Ššš,“ konejšila ho. „Zavři oči.“
Na nočním stolku nahmatala baterku. Schovala se pod deku a rozsvítila. Vzdychla. Pokrývky šustily, postel vrzla. Její poslední výkřik zaslechl i soused ve vedlejším domě.
Vypnula světlo a přitulila se.
„A pak že jsi jediný weeping angel, kterému nikdy neztvrdne.“

Do ticha temného dětského pokoje se všemi náležitostmi včetně polic s leporely a bednou na autíčka a kostky se vkradlo zaskřípění. Jen docela jemné, na hranici slyšitelnosti (psi v celé ulici se mohli zbláznit). Zelené dveře polepené obrázky Spidermana a jednou ubohou, pomačkanou samolepkou s tyranosaurem se rozlétly. Za nimi zírala tma. A zdaleka ne jen ona...
Toby si tiskl peřinu bradě, ale neodvážil se odvrátit oči od příšery. A pak...
„Áúúúúúúúíííííííí.“ Dveře se zaklaply.
V hale se rozezvučel rudý poplach. „Zdravotnická služba ke dveřím č. 16!“
„Pod dekou na zemi, Larry, byla tam!“
„Ale co?“
„Kostička lega, Larry! Bože!“

Bylo to úžasné. Po dlouhých týdnech vzájemného dobývání spolu konečně leželi v posteli. Milovali se. Pro oba to s mužem bylo poprvé, ale pro Francise to byla úplná premiéra. Bylo to něžné a fantastické, vášnivé polibky, lehounká pohlazení i tvrdší stisknutí. Jejich vyvrcholení bylo takřka současné, prudké, plné emocí.
Když se oba trochu uklidnili, vzájemně se objímali a takto v objetí společně usínali těšíce se na společné zítřky.
* * *
"Bene, vstávej chlapče, je ráno," ozval se zpoza dveří Pierce senior.
"Co, co...?" Hawkeye se s trhnutím probudil. Byl dezorientovaný. Ale nejhorší bylo, že byl pod dekou sám.
Chtělo se mu brečet...

Na svět padla temnota. Chvíli byl jasný den a pak nebylo vidět ani na krok.
Byl vybrán aby našel cestu z temnoty. Plahočil se už dlouho a nestyděl se přiznat že má strach.
Pak nalezl světlo.
Když se ohlédl, celá jejich země byla zalehnuta dvojicí hodujících gigantů.
A toho jídla.
Tolik jídla snad nikdy neviděl.
Zavolal si posily a pomalu se začali plížit ke gargantuánské hostině. Ostatní cítili a sdíleli jeho strach, ale nedali to najevo.
Když se konečně dostatečně přiblížil k jednomu z titánů, začal titán ječet.
Druhý obr do něj narazil spárem tak prudce, že nebohý průzkumník odlétl.

Když se na nebi objevila kometa, Uther Pendragon měl Merlina, aby mu ji vyložil. Těleso ale znepokojovalo i kaledonský lid na severu, kde byl čarodějů naprostý nedostatek.
Klanový náčelník zavelel, popadl svou nejsilnější pálenku a šlo se do sýpek k hromadě houní, která tam stála už odnepaměti. Pod houněmi byly kožešiny, pod kožešinami prototyp tartanu a pod ním plesnivý dědek, jehož se k projevům života povedlo přimět až alkoholem.
„Dědo!“ řval náčelník, aby děda slyšel, „čo značá henta vlasatica?“
Děda byl slepý, ale chlast nahmatal, vyzunkl a spustil.
„Že přinde vlasatec. A teraz ňa nechte spať a táhnitě do pyče!“