Padesátka - Kobovy noční můry - 50

„Život po životě,“ pronesl Nevi venku pod okny paneláku. „Odkud začít? A čím začít?“
„Já bych věděl,“ prohlásil Koba a pořádně nakopl obrubník. Poskočil, zasykl a provětral svou svatou sprostou trojici. Tři er parádně zarezonovala o zeď paneláku a odrážela se dál a dál ztichlou ulicí. Koba jim radostně zamával. „Jupí! Funguje to!“
„No, pokud sis, Kobo, konečně užil, tak se vrrraťme k vážným věcem. Začneme drrruhým jménem. Všichni tu mají jméno a přřříjmení. Nemůžete tu lítat jen jako Koba, Nevi a Simona.“
„Hm, když to musí být... osvobodili jsme se, nemohla bych být Simona Svobodná?“
„Krásné, Simono. Co vymyslíš pro mě?“ optal se Nevi.
„Nevi... to není pořádné křestní jméno, ale jako příjmení by to šlo. Takže, co třeba... Adam? Adam Nevi?“
„Nádhera,“ vzdychl Nevi, vlastně Adam Nevi. „A jak pojmenujeme Kobu?“
„Nijak, Koba je Koba a víc není potřeba,“ ohradil se Koba.
„Rejstříku, jak se jmenuje ten druhý Koba? A co je zač?“ obrátil se k havranovi Nevi.
„To je na delší povídání, Nevi. Jak by se ti líbil Josef Koba?“
„To se mi líbí, ke Kobovi to sedí. Co ty na to?“
„Říkejte mi, jak chcete, ale volejte na mě Kobo, jinak nebudu slyšet.“
„Dohodnuto!“ krákl Rejstřík a vytáhl zpod křídla tři obálky s doklady. „Vaše vstupenky do nového života. Neztrrraťte to, protože to je to poslední, co jsem pro vás vyčarrroval. A parrrdon, jdu si dáchnout.“
Rozhlédl se a zapadl do nejbližšího křoví. Za chvíli se z něj ozývalo: „Jo! Miluju holubice doupňáčice!“
„No, nejspíš je čas se rozloučit,“ promluvil Koba. „Bylo mi s tebou fajn, Nevi, ale nám není souzeno, abychom zůstali pohromadě. Vjeli bychom si do vlasů kvůli ženské. Jak jsem tak koukal na tu Poldýnu, došlo mi, že naše Simona je úplně jiná a jediná stojí za to, abych si ji namluvil. Jenže ty si ji namlouváš taky, tak se musí rozhodnout sama, s kterým z nás půjde. To už je ten světa běh, no. Simono?“
Simona se podívala upřeně Kobovi do očí, pak k němu přikročila, sklonila se a políbila ho na čelo.
„Jsem si myslel. Jsi správná holka, tak si jí Nevi považuj. Přenechám ti ji, dobrovolně. Jinému bych dal přes hubu, ale ty jsi kamarád. Tady na rohu je hospoda a na ní inzerát, že přijmou kuchaře. Hádám, že bych se mohl uvést svíčkovou se šesti... sakra, knedlíky zrovna... ne, lepší bude sekaná s bramborovou kaší. Zajděte někdy, ať se Simona nemusí furt trápit s vařením.“
Koba plácl Neviho přes rameno a houpavým krokem se vzdálil.
„A co my?“ přitulila se Simona k Nevimu a spolu vyrazili směrem k centru města. „Domek se zahradou bude něco stát, i když jen pronajmutý. Začnu pracovat jako ošetřovatelka, domluvíme se, jestli na celý nebo na půl úvazku. A ty?“
„No já bych... “ zrozpačitěl Nevi a něco Simoně pošeptal. „Ale u toho budu dělat nočního hlídače nebo tak něco, abychom si vydělali.“
„Tak pojď. Najdeme nějako školu, kde se zapíšeš ke studiu... aha, tady. Tak hurá dovnitř a nestyď se.“ pošoupla Simona Neviho do otevřených dveří. Byl zpátky coby dup.
„Tak co?“
„Děvče drahé, já jim řekl, že nic nevím, a oni, že tohle je přírodovědecká fakulta, a tím pádem se tu znalosti předpokládají. Mám jít jinam, a dokonce mi poradili kam. Dali mi plánek.“
Šli podle plánku, dokud nenašli označenou budovu.
„Přírodovědci říkali, že prý mě tady vezmou všemi deseti. Tak to zkusím!“ nadechl se Nevi a vstoupil do dveří s nápisem Filosofická fakulta.
...
O měsíc později si Simona po směně hrála s krysokrálíčky na Králíček v své jamce a Přines mrkvičku!, zatímco Nevi balil knihy, které chtěl prostudovat při službě na vrátnici.
„Buďte zdrávi!“ zahalekal z ulice Koba. „Nesu jahodové knedlíky, tvaroh a novinky!“
„U nás jsi vítán i bez knedlíků, Kobo.“ odpověděl Nevi.
„Vítej! Neviděl jsi někde Rejstříka?“ přidala se Simona.
„Viděl,“ uchechtl se Koba. „Přisedl si na větev k jedné výřici. Akorát si při tom namlouvání nevšiml, že výr brousí okolo. Hádám, že ho tu za chvíli máme se stíhačkou v zádech. Ten si zná užívat inspirátorského důchodu. Potěšuje se, kudy chodí, a o potomstvo se mu starají jiní. Prý se inspiroval u kukaček, či co.“
Rejstřík tu byl opravdu vcukuletu, v závěsu s velkým naštvaným výrem. Proletěl otvorem v brance, zatímco podstatně větší výr se rozpleskl o branku. Rejstřík se otočil a nastrouhal mu ještě v letu mrkvičku.
„Abych snad tu díru rozšířil, Rejstříku,“ zhodnotil akci Nevi. „Už je ti poněkud knop. Za to můžou Kobovy dobroty, to pak Simonina zdravá strava nespraví.“
„Ale bez starrrosti,“ krákl Rejstřík s kusem knedlíku v zobáku. „Cos nám vlastně ještě přřřinesl, Kobo?“
„Rozhodl jsem se, že jsem ve věku, kdy se musím se světem podělit o nabyté zkušenosti. A tak jsem tě chtěl poprosit, jestli bys mi pomohl sestylizovat plakát. Koukni, tady jsem to načrtl.“
Čtyři hlavy se sklonily v posledních paprscích zapadajícího slunce nad umolousaným a umaštěným papírem.
„Umění sebeobrany. Od velitele po ženské - se vším si poradíte. Boj holýma rukama i pendrekem. Fraktury na počkání, modřiny do tří dnů. Instruktor Koba, bachař a kuchař. Nejlepší gulášek nebo svíčková se šesti a plzničkou po tréninku. Trénink a občerstvení za cenu dvojité porce!“
„Tak co vy na to?“ rozzářil se Koba. „Takhle začnu psát novou kapitolu svého života. A úplně sám. Na Kobu je dycinky spoleh!“

KONEC