Padesátka - Kobovy noční můry - 43

„Tak jsme vypadli jak cukráři a nezeptali jsme se, jak se ta jeho vyvolená jmenuje a kde bydlí,“ zarazil se Nevi.
„To bych věděl,“ řekl Rejstřík. „Kvůli tomu se vracet nemusíme.“
Koba před sebou čutal kamínek a usilovně dumal.
„Slíbil jsem Jakubovi, že si to s tou zmijí vyřídím,“ pravil, „ale nemám na to nějak páru. Je mi blujno. Hmotné tělo si asi žádá svoje, kručí mi v žaludku. Kdyby takhle byl gulášek se šesti a plznička... hele, hospoda!“
Z hospody se vyřítil obtloustlý chlap a za ním druhý ramenatý. Hodil po prvním zástěrou a zařval: „Táhni!“
„To víš, že půjdu. A ty si tu můžeš vařit sám!“
„Takového mizerného kuchaře najdu všude! Nikdo po tobě ani nevzdechne, patlale!“
Muž sebral zástěru, ukázal ramenatému prostředník a odešel středem ulice. Ramenatý se rozhlédl.
„Průšvih,“ zamumlal si pro sebe. „Nejvyšší čas začít vařit meníčka a kuchař nikde. Jak z toho ven?“
„Příteli,“ oslovil jej Koba, „vy jste zajisté hostinský. Máte gulášek se šesti a plzničku?“
„Jo, příteli,“ vzdychl hostinský, „ledaže byste si ho uvařil.“
„A to jo!“ hrnul se Koba dovnitř.
„Platí! Když navaříte sto padesát porcí guláše, můžete se vy tři najíst zdarma. Tedy všichni i s tou potvorou křídlatou.“
„Neblbni, Kobo, copak to umíš?“ zeptal se polohlasem Nevi.
„To zvládnu za pochodu. Dost jsem se našmejdil a načichal kolem kantýny. Stačí očichávat, ochutnávat a kořenit, až to bude dokonalé. Jen se nesmím rozptylovat vedlejšími podružnostmi. Knedlík není moc cítit a těsto má takovou nijakou chuť. Simono?“
„No jo, nerozptyluj se podružnostmi, ten knedlík udělám, když mi Nevi pomůže s kuchyňským robotem. ... Páni, ty ale porcuješ jako řezník, Kobo. Kde ses to naučil?“
„Kde jsem se naučil, tam jsem se naučil,“ zčervenal a zrozpačitěl Koba. „Hlavně že to umím... Rejstříku, neznáš nějaký trik, jak nakrájet tak dvacet kilo cibule a neubrečet se přitom k smrti?“
Rejstřík sundal z poličky potápěčské brýle se šnorchlem a Koba se oháněl nožem v masce. Po chvíli to na obrovské pánvi zavonělo smaženou cibulkou, nádechem česneku a sladké papriky a opékaného kmínu. Hospodský se spokojeně usmál a šel přepsat tabuli s meníčkem nápisem DNES GULÁŠEK SE ŠESTI A PLZNIČKOU. Davy strávníků se už začaly za tou vůní slézat jako švábi na pivo.
...
„Umíš ho naprosto úžasný!“ chválili trojhlasně naši hrdinové Kobu. „Mohl by ses živit jako kuchař.“
Koba potěšeně přikývl a upil plzničku. Pivo jako křen. Už dlouho se necítil tak dobře.
„Měli bychom vyrrrazit za spisovatelkou,“ ozval se netrpělivě Rejstřík.
Koba si upil ještě jednou a bylo mu blaze. „Proč? Je mi tak dobře, že jí těch pár titěrných komplikací odpustím.“
Nevi si otřel ústa a pronesl: „Mně vlastně nic špatného neudělala.“
Simona se zamračila. „Myslím, Kobo, že až zase vyhládneš, změníš názor. Kromě toho jsi něco slíbil, vzpomínáš? A já s ní musím nutně mluvit. Ne kvůli slibu, ale abych neztratila sebeúctu. Dopijeme a půjdeme.“