50. Pád

Rehka vzbudilo hlasité bušení na dveře krátce před úsvitem. S klením se vyhrabal z přikrývek, otevřel a nevlídně shlédl na muže, který zkrátil jeho zasloužený odpočinek.
„No?“ zavrčel místo pozdravu.
„Potřebuju se okamžitě dostat dolů. Zaplatím, co si řeknete.“
Rehek zaklel, ale už spíš ze setrvačnosti. Tu a tam se to stávalo, že někdo spěchal tak, že odmítl čekat na rozumnou hodinu nebo na to, až se shromáždí dostatečně velká skupina pro naplnění výtahu dolů. Kupec, který spěchal uzavřít životní obchod. Nebo nastávající otec, který se snažil dostat domů dřív, než jeho prvnička slehne.
Tenhle obtloustlý a proplešatělý chlap vypadal spíš na tu první skupinu. Vlastně vypadal, že už je nějakou dobu na spěšné cestě. Jeho kůň, nedbale přivázaný a hlasitě oddechující u plotu, byl splavený a zaprášený. I mužovy šaty vypadaly zanedbaně, jakoby si už dlouho nenašel čas je vykartáčovat. A on sám, ač notně vypasený, působil dojmem člověka, který před nedávnou dobou býval ještě o dost vypasenější; košile mu volně plandala přes povislé břicho a několikadenní strniště nemohlo zakrýt propadlé tváře.
Nebylo ovšem na Rehkovi, aby posuzoval vzhled svých zákazníků. Pokud muž zaplatí, není důvod partu nesvolat.
To se však ukázalo být větším problémem, než čekal. Zatímco zákazník netrpělivě podupával u odpočívajícího kladkostroje, Rehek obcházel ves a budil svoje lidi. Trvalo to věky a obzor už notně zesvětlal, než se mu to konečně podařilo. Arama, největšího a nejsilnějšího člena party, který tvrdě vyspával po dlouhé noci s mladou milenkou, museli vytáhnout z postele téměř násilím.
Muž nicméně dodržel slovo a měšec s penězi, který jim předal, byl více než uspokojivě naditý.
A tak o pár chvil později začal neobvykle lehký výtah pomalu klesat dolů.

Byli asi ve čtvrtině, když se v ohybu cesty k výtahům objevila čtyřčlenná vojenská hlídka. Jezdci v královských uniformách štvali koně tryskem.
Rehka poprvé napadlo, že se měl asi víc zajímat o to, proč jeho zákazník tak spěchá opustit Horní zemi.
„Zastavte ten výtah!“ křičel velitel hlídky naléhavě. Zarazil koně těsně před kladkostrojem, až mu zpod podkov stříkalo bláto.
„Najal vás samotný muž, obtloustlý, pleš nahoře a krátké šedé vlasy po stranách?“
Rehek přikývl. „Něco ukradl?“
Velitel se krátce, hořce zasmál.
„To bych řekl! Málem celé království. Je to Hrys!“ Celá parta vydala jeden kolektivní výdech překvapení. Tenhle nenápadný postarší tlouštík že byl donedávna nejmocnějším mužem království?

„Vytáhněte ho zpátky. Mám od královny rozkaz ho zajmout za každou cenu.“
Muži se po sobě podívali. Pracovali spolu už dlouho, a ve chvílích, kdy je spojovalo lano v jeden organismus, dokázali sdílet svoje myšlenky. A nápad, který se jim teď rodil v hlavě, byl tak jasný, tak silný, že ho vytušil i královský voják.
„Ne! Ne! Mával rukama zoufale. Nedělejte to. Královna-“
Ale muži ho neposlouchali. Ve stejnou chvíli, vskutku jako jeden, pustili lano, které se bleskurychle propletlo systémem kladek a za chvíli už jeho volný konec zmizel přes okraj.
Děsivý výkřik prořízl chladný ranní vzduch. Zněl dlouho. Velmi dlouho. Dolů to byla daleká cesta.