47. Indigo

Jeho svět změnil barvu. Tu skutečnou – zeleň a pestrou krajinu Horní země vystřídala nekonečná šeď kamene Yggské pevnosti – i tu tenkou blanku před jeho očima, která byla jeho darem i prokletím. Náznak blankytu, který poprvé spatřil toho dne v horách nad Merronou, od té doby zabral celý jeho obzor, a postupně temněl až do indigové modři. Dragoše ovládl strach.
Dokonce ani tehdy, když mu jeho lidé oznámili Hrysův útěk, nerozřízl bílý hněv tu temnou modř nadlouho. Měl-li k sobě být Dragoš upřímný, vlastně ho to nepřekvapilo. Krysy vždy opouštějí potápějící se loď a Hrys neměl ve hře vsazeno tolik, co on. Dost dobře mohl někde daleko odtud znovu povstat z popela; ale pro Draga již nebylo východisko.
Teď, když hleděl z hradeb ponuré pevnosti na shromážděné vojsko na pevnině, zatoužil po dlouhé době upřímně po tom, aby měl někoho po svém boku. Někoho opravdového, s kým by mohl mluvit a cítit a sdílet svůj strach.
Ale nikdo takový tu nebyl a popravdě řečeno, nikdo takový tu vlastně nebyl po celý jeho nepříliš dlouhý život.
Našel očima postavu své sestry tam dole, obklopenou lidmi, kteří ji nenásledovali jen z povinnosti nebo prospěchářství, ale pro náklonnost k ní samotné. Uvědomovala si vůbec, jaké štěstí měla? Nejspíš ne, pomyslel si hořce. Aspoň tehdy ne, před lety. Nikdy jí nedošlo, že jeho nechuť k ní nepramenila ze žárlivosti vůči jejímu magickému nadání nebo postavení prvorozeného dítěte; byla to zjevná lehkost, s jakou získávala přátele, kterou jí záviděl. Ona byla to klidné, vnímavé, nadané děcko, které si každý zamiloval; on byl náladový, paličatý kluk, před kterým všichni utíkali, sotva skončila lekce.
No, on utíkat nebude. Pevnost dosud stojí; a dokud bude on stát na nohou, ona její bránou neprojde.