28. Dopis

Čtvrteční ordinace v Petrovicích byla hodně ospalá. Růža měla za sebou celkem náročnou noční a doktor na tom byl po nočním výletu do Lhoty dost podobně. Naštěstí lidí zrovna moc nebylo, což jim tentokrát přišlo vhod oběma. Laboratoř u paní Milady Hrubé potvrdila močovou infekci a slabou cukrovku. Franta poslal po panu Komárkovi antibiotika a letáček s diabetickou dietou a v duchu si říkal, že tohle by se ještě možná trochu spravit mohlo. A co na to asi bude Lojza říkat.

Když dojel Franta zpátky do Dolánek, zjistil, že Lojza zmizel včetně všech svých lejster. Sedl si unaveně na postel a k vlastnímu překvapení si uvědomil, že ho to vlastně mrzí. Takovejhle vztah s nikým neměl snad, co odešel z fakultky a přišel o kamarády mezi doktory. Dědek jeden zatrolenej, aspoň listek mohl nechat.
Sešel zpátky dolů, že půjde do ordinace dopsat papíry a došlo mu, že nechal Lojzovi klíče od ordinace, kdyby ještě potřeboval psací stroj. Než se stačil vyděsit, že tam Lojza nechal odemčeno stejně jako v bytě, tak došla na chodbu paní poštmistrová a podávala mu klíče: „Ten soudruh nadporučík vám je tady nechal. Minuli jste se jen o pár minut. Ale je to teda divnej soudruh. Tvářil se, jak kdybych vám to tam chtěla vyloupit.“
Franta jen pokrčil rameny a poděkoval. O vyloupení se v případě své sousedky nebál, ale o šmírování v pacientských kartách trochu jo. A bylo mu jasné, že to měl Lojza v hlavě stejně. Znovu si uvědomil ten paradox – předevčírem Lojzovi nevěřil ani dobrý den a dneska se mu stejskalo po jejich paralelním uvažování.
Došel do ordinace ke svému stolu, vytahl z kufru poznámky ke dvěma dnešním Doláneckým pacientům, co došli kvůli něčemu akutnímu do Petrovic. Přešel do přípravny ke kartotéce vyndat ty správné karty a všiml si papíru v Růžině psacím stroji, kterej si Lojza půjčoval. Papír byl ve stroji vytočen trochu výše, aby tam stále držel, ale aby bylo vidět na poslední řádek trochu odskočenej od předchozího textu. „Se soudružským pozdravem nadpor. A. Tichý.“ Otočil válcem a vytahl papír celý, a zjistil, že to nebyl poslední řádek – to co bylo v úrovni úhozů bylo: „Nazdar Lojza“. Franta v duchu viděl divadýlko, který tu asi Lojza předváděl kolegům, co ho přišli odvézt. Postavil na kafe, a než se uvařila voda stihl dopsat ty poznámky, kvůli kterým sem původně šel. Zalil kafe a sedl si ke stolu v přípravně. Listu v psacím stroji chyběl začátek, tak se rozhlédl kolem a vytahl první šuplík – jen psací potřeby. Tak vytahl ten poslední. Mezi kopírákama ležel další popsaný papír od Lojzy.

Nazdar dědku,
kapitán zavelel, že zvedáme kotvy, takže pokud si nechci táhnout tu hromadu papírů sám, tak musim zmizet taky.
Sbalili toho výtečníka, co mu léčíš vysokej tlak (když to stihnu, tak ti k tomu dopíšu víc), ale nejsem si jistej, že to je trefa do černýho (nevím o ničem, co by mohl mít proti starýmu pánovi), takže spíš čekám, že v brzké době ještě dorazím. Tak mi nech rozestláno. Určitě se během pár dní ozvu.

Franta dočetl odstavec. Výtečník s hypertenzí? Dalo mu to chvíli přemejšlení. Pacientů s vysokým tlakem měl v obvodě od jisté věkové kategorie skoro víc, než těch s tlakem normálním. Ale docvaklo mu to brzy. Konečnej. O tom přece Lojzovi tvrdil, že mu léčí vysokej krevní tlak a u šmeliny mu neasistuje.

Ráno jsem si stihl dojít na klobásku k snídani.

Tak tady Frantu návštěva u paní Vláškové napadla hned, klobásky byly nezapomenutelný.

I po všech dalších stránkách to byla velmi užitečná zastávka. Dostal jsem tam takovej malej listek popsanej čínsky – teda to jsem si o tom v tu chvíli myslel, ale když jsem to pak dal do ruky osobě se správným vzděláním, tak o tom prohlásila, že to je hotová cesta k pokladu. Výše zmíněný výtečník (a velmi pravděpodobně v tom nejel sám) měl teda velmi propracovanej systém, nikde nic nemizelo, všechny výdaje byly vykázaný do halíře, nicméně občas jako úplná blbost (třeba účet za tyčky na elektrický ohradníky, co by stačily pro pastvinu velikostně tak něco přes půl republiky…). Bez vhodného návodu by se ty zástupný položky hledaly kdovíjak dlouho.

Doktorovi se vybavilo, že mu už před drahnou dobou říkal Kodeš stejné podezření, nepřekvapovalo ho, že se tehdy nemýlil.

Taky jsem si tam úplně definitivně potvrdil ty milenky, včetně toho, že jich byly mraky, a včetně popisu velmi nepěknýho vynucovacího systému. (to jsem si říkal už včera, nejen ten věkovej rozdíl, ale i to, že dotyčná vyděšená paninka nebyla zrovna prototyp záletné manželky, že to nebylo samo sebou). Fyzicky hrubej prej nikdy nebyl, ale dovedl si prosadit svou v podstatě u kterékoli sukně, co mu zrovna padla do oka (např. pod výhrůžkou, že když mu nevyhoví, tak jejího manžela, jakožto nejlepšího kombajnistu v družstvu, přestrčí v rámci výpomoci mezi JZD do prasečáku na druhým konci okresu). A jak se ženská jednou chytila, tak už stačilo vyhrožovat jen tím, že to práskne tomu jejímu. Jo a čteš to správně. Naše milá klobásková paní to chudák schytala taky. Tímhle ji taky držel v mlčení stran všech méně obvyklých finančních transakcí. Dost mě mrzí, jak na tom teď je (je to fajn ženská), ale asi i vzhledem k tomu, jak to s ní vypadá, neměla zábrany mluvit o čemkoliv, za což jí jsem velice vděčnej (kdyby náhodou měla obavy, tak ji ujisti, že se nikde v žádnejch papírech neobjeví). Byla poměrně brzy unavená, tak jsem moc dlouho nezdržoval.
Měl jsem kliku zase jsem chytil stopa (už cestou na snídani mě někdo přes vesnici hodil) a předal v JZD lístek do povolaných rukou. Vedle je řeznictví, tak jsem si během čekání na autobus zpátky sem do Dolánek koupil k obědu pár housek a nechal k tomu nakrájet pěknej kus šunky. A jak jsem se tam s tím tak poflakoval, tak jsem natrefil na takovýho nemluvu, zrovna drbal kravičku za uchem. Moc se se mnou bavit nechtěl, ale houska se šunkou ho stran komunikace přece jen trochu obměkčila (takže na tebe k večeři zase nezbylo). Moc faktů jsem se nedozvěděl, mluvil hodně střídmě a v podstatě jen o kravičkách, ale co tvrdila jeho šéfová, tak ho takhle rozkecanýho už dlouho neviděla. Souhlasím s tebou. Hloupej není, jen je trochu v jiným světě. Nevím, jestli se ještě vyskytnu, tak se za ním znovu stavím, to mi za nějakou tu housku se salámem stojí. Třeba se mi něco zjistit podaří, nebo taky ne.

Franta chápal, jak moc by bylo potřeba mít nějaké relevantní informace o tom, jak Ládík Josku Vaňáska našel, a byl rád, že se Lojza pokouší z Ládíka tahat informace ještě poměrně rozumně vypadající salámovou metodou.

Když jsem se vrátil sem, tak jsem se chtěl chvilku natáhnout, ale volal mi kamarád specialista na čínštinu, že ta cesta k pokladu vedla k pokladu. No a čtvrthodinku na to volal kapitán, že mě tu vyzvednou.

„Tak to ses teda během dne moc nedospal,“ říkal si v duchu Franta.

Jelikož ještě nikdo nejede, tak Ti napíšu ještě něco k poslední pacientce, kterou jsme diskutovali.

Kdo byl poslední? Frantovi včerejší večer a noc trochu splývaly.

Přišla ze Slovenska, ale jméno zní ještě trochu víc východněji. Dále Tvoje neochota moc komentovat její minulost. A věta: „Nehádejte se, jste přece soudruzi!“ Tak ta byla její legendární. Napadlo mne to, už když jsme v noci dojeli, ale nechtělo jsem tomu uvěřit, protože jsem kdysi „poznal“ poměrně daleko od Čech (a podobně ji „poznalo“ taky mnoho dalších v podobné situaci jako já…) Ráno jsem si to ověřil, že to je opravdu ona. Ale v jistém směru mi to dává smysl, rychlá kariéra synků je poměrně jednoznačně vysvětlena tím, kdo byl jejich dědeček.

Tak teď už Frantovi bylo jasné, že je řeč o Galině. Že by ji Lojza poznal někde na východní frontě? Pak mu došly ty uvozovky. To sloveso „poznat“ je v tomto případě použito ve významu biblickém. Něco v tom směru mu tehdy říkala a přesně to byla taky věc, kterou se mu nechtělo vykládat dál.
Jen ten konec mu úplně jasný nebyl, že by byl Galiny otec nějaký významný sovětský důstojník?

Budu muset končit, díky za vše, určitě se ozvu.