15. Alois Tichý

Máme úterý, ordinuje se v Petrovicích, už je to týden, co se tu v čekárně začaly šířit zvěsti o úmrtí předsedy JZD Josky Vaňáska. Pro Růžu to vypadá konečně na první normální den. Pondělí v Dolánkách má spíš v mlze (což po jedné noční na StB na okrese a další noční na pohotovosti není tak překvapivé). Doktor ji v pondělí poslal spát, jak to šlo nejdřív. A naštěstí to dospání celkem zafungovalo.
Už byla půlka dopoledne pryč, doktor tam měl dalšího pacienta. Chrchlal už přes dveře čekárny, asi další chřipka. Nebo bronchitida? Růža bez vyzvání nadepsala pacientovy nacionálie na neschopenku, stejně nachystala i hlavičku na recept a podstrčila to doktorovi k ruce.
Ten se vděčně usmál. I pro něj bylo těch posledních pár dní náročnejch: „Dej na kafe, Růžo. Potřebujem trochu vzpruhu.“
Když začala vřít voda, pacient už odcházel. Ve stejnou dobu uslyšela Růža zvenku prudké prásknutí zavíraných dveří od auta, vypadalo to, že někdo pospíchá. Zalívala kafe a koukla z okna, co se děje, a málem se opařila. Stálo tam žluto bílé auto Veřejné bezpečnosti.
„Svatý Michaeli archanděli…“
Doktor vzhlédl a uviděl to taky.
Růža ztišila hlas: „braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým…“
Doktor vyrazil ke dveřím do čekárny. Tohle nebude nechávat na krku Růže.
Otevřel dveře a příchozí starší pán v civilu bez řečí prošel čekárnou rovnou do ordinace. Nadechl se k pozdravu, ale zaregistroval Růžu a její šepot a rozzářil se jak sluníčko: „Božskou mocí do pekla svrhni! Amen.“ doplnil nahlas konec modlitby. „Koukám, že tu maj teda policajti pověst, když nás řadíte mezi ,Satana a jiné duchy zlé, kteříž ke zkáze duší světem obcházejí¨. No,“ pokračoval stále s úsměvem. „Ale ani jsem nepozdravil. Já jsem nadporučík Tichý, dobrý den.“ Podal ruku doktorovi a následně i Růže. „Pane doktore, já bych měl na vás prosbu. Já jsem z krajský kriminálky. My jsme během vyšetřování úmrtí tady toho soudruha předsedy JZD narazili ještě na jedno nejasný úmrtí loni v létě. Vy jste psal ohledací listy.“
Doktor kýval hlavou.
„No a já bych vás chtěl poprosit, jestli byste to se mnou neprošel, jak to tam vypadalo, když jste pana Vojtěcha Vaňáska našel.“
Doktor se nadechoval, ale policajt ho zastavil: „Já vím, že tu teď máte plnou čekárnu, tak jsem se s váma jen chtěl domluvit. Já musím ještě s kolegama do Bukoviny a vrátil bych se sem někdy odpoledne,“ vytahl notýsek, „autobus by tu měl být ve třináct třicet, to by šlo?“
Doktor kývl a v duchu si rovnal v hlavě, jak zařídí návštěvy.
„A myslíte, že byste mě mohl trochu povozit, že bysme na to koukli zrovna ve Lhotě?“ dodal policajt s potutelným úsměvem.
Doktor kývl. Trochu rozpačitě, trochu rezignovaně.
Ozvala se tiše Růža: „V chalupě starýho pána teď bydlí Komárkovi, asi od Vánoc…“
„Nebojte, to já se s nima domluvim…“
Zvenčí dolehl zvuk klaksonu.
„Zdržuju kolegy…“ okomentoval to nadporučík. „Tak děkuju a odpoledne nashledanou.“
Vzal za kliku dveří od čekárny a byl pryč.

Růža si sedla. Doktor si došel pro hrnek kafe a podal jí druhej: „Tak jaká je tvoje diagnóza?“
Růža si vzala hrnek a trochu nechápavě na doktora koukla.
Ten začal: „Sluch má teda dobrej. To se musí nechat.“
Růža se mezitím osmělila: „Je takovej divně křivej, to jsem snad nikdy neviděla,“ zaváhala: „Chlap jak hora, takový lidi nemívají skoliózu.“
Doktor uznale pokýval hlavou: „Správně. Vypadá to na torakoplastiku.“
„Tuberkulóza?“
Doktor zase kývl: „Vsadil bych boty na to, že to je starej tuberák.“
„Měl pěkně voteklý nohy,“ poznamenala Růža.
„Jo? Tak, to jsem si ani nevšim, ale sedí to. Po delší době bývají po těch torakoplastikách podobný problémy s krevním oběhem, jako mají lidi s klasickou skoliózou.“
„Aha,“ špitla Růža.
„Tak to dneska budeme muset vzít trochu svižně, ať máme do tý půl druhý hotovo,“ uzavřel to doktor.

…

Bylo chvíli po půl druhé. Růža už se obouvala, že vyrazí po návštěvách, doktor jí přehodil vše, co jen trochu šlo, zbyla mu jen jedna návštěva v Dolánkách.

Ten policajt už by tu pomalu měl být. Růža nervózně vykoukla z okna. Kousek za půlkou kopce uviděla nadporučíka, jak se v mírném předklonu drží za hrudník.
„Pane doktore?!“ Růža mávla k oknu a už byla u skříně s léky. „Beru nitrák a letim!“ Řekla napolo otázkou napolo konstatováním na cestě ke dveřím.
„Utikej,“ odsouhlasil jí to doktor.

Než Růža doběhla, tak už se policajt sesunul do zbytků sněhu na krajnici.
„Teda sestřičko,“ zašeptal, když začal zabírat ten nitroglycerin. „Už vím, jak vypadá anděl.“
„Opřete si záda o moje nohy, pan doktor bere auto. Bude tu hned,“ řekla Růža klidně a pomohla mu do trochu přijatelnější polohy. Nadporučík jí zlehka pohladil ruku, kterou měla na jeho rameni: „Děkuju.“
Mezitím už se doktor štrachal z auta, když viděl, že policajt už vypadá líp, tak spustil: „Dědku jeden bláznivej! Kardiak a leze po kopcích bez nitráku! Máš rozum, dědku?!“ Mezitím ho s Růžou nakládali do auta.
Nadporučík neprotestoval.
Doktor dojel zpátky na plácek před ordinací: „Růžo zavolej na internu! Já ho tam zrovna hodim.“
„Hele, mě už je dobře, já fakt jen neměl ten nitrák,“ nadechl se, „vypotřeboval jsem ho na tom příšerným kopci na autobusák v Bukovině.“
Z toho, že po tak krátké chvíli zvládal smlouvat, bylo jasný, že už mu je fakt líp.
„Co si myslíš, že si to vezmu na triko? Dyť já ti tady neudělám ani EKG!“
„Mě už je fakt líp. Já jsem to usmlouval, že to zvládnu, když mě vezmou do terénu. Kdybych teďka skončil na interně…“
„Dědku praštěnej, to si tě jako mám vzít k sobě domů?“
Nadporučík se potutelně usmál: „No, dědku, když už jsme si tak pěkně potykali, tak proč ne.“
Doktor zůstal úplně štajf. „Koukám, že ti teda fakt votrnulo fofrem.“
Růža na tu slovní výměnu hleděla hodně rozpačitě, vůbec nevěděla, jak má reagovat. Doktor na ni koukl a řekl rezignovaně: „Tak to tu prosím pozamykej, já ho vezmu zrovna do Dolánek.“
„Zvládnete ty schody do bytu?“ starala se Růža.
Doktor mávl rukou: „Kdyžtak si vezmu někoho k ruce, třeba z pošty, ta ještě nebude zavřená.“ Zaklapl dveře a otočil klíčkem v zapalování.
Než se s autem otočil, mávala na něj Růža s jeho kabátem v ruce.

„Pěkně mě ten dědek rozhodil. Jen co je pravda,“ říkal si doktor, když házel kabát na zadní sedadlo a znovu si sedal do auta.