Dusí se

Skrčená, chvěje se, nohy zoufale tiskne k hrudi v chabé náhražce objetí, které nemá. Brečí, pro vzlyky nemůže dýchat, ale počínající astmatický záchvat je v té kakofonii hrůzy téměř zanedbatelný.

Nejvíc nadávek se naučila od matky, to když ji slyšela, jak skrz příliš tenké dveře řve na otce. On jí seznam moc nerozšířil, vystačil si s tou jednou, stokrát opakovanou.

Milující rodiče, jistě, proč ne. Na ostatní vždycky milí, vždycky ohleduplní, úsměv na tváři. Vůči sobě? Sobci, možná. I když cílem dávno nebylo získat. Cílem bylo zranit.

Sedí, dusí se, srdce v hrudi se chvěje.
Poslouchá.
A úplně potichu trpí.