Ve stopách

Tak to by bylo.
Naposledy se nadechl vzduchu této cizí země.
Pokynul řadě nastoupených vojáků a ještě jednou dopřál svým uším slyšet to krásné slovo.
Imperator.
Tak ještě jednou.
Imperator!
Když loď vyplula, rozloučil se s bílými útesy.
Na tváři ho pohladil mořský vítr.
Cítil na sobě pohledy vojáků a námořníků. Ale bylo to jiné než při cestě do Británie.
Teď v nich bylo to, co potřeboval.
Respekt.
A kapka božské úcty.
Na jedné kratší a jedné delší noze došel ke křeslu a posadil se do něj.
Je čas napsat, že se uslintanému Claudiovi povedlo něco, co velký Caesar nedokázal.