Dušení srnci

„A víš, že dušení srnci nemívají více potomků?“ pronesl zničehonic Richard, Mistr Duchovního učení XX. stupně.
„Nevím...“ odpověděl jsem upřímně a snažil se v jeho podivném výroku najít nějaký smysl nebo aspoň souvislost.
„Jde totiž o princip, víš?“ dodal na vysvětlenou tajuplně, zahleděl se mi to očí, přičemž pomalu hladil svoji čivavu.
„Jistě, to je jasné, vždycky jde hlavně o princip,“ vykoktal jsem.
Rozchechtal se bujaře zářícím smíchem osvícených.
„Pochopils!“ zahlaholil v mezeře mezi smíchem, „to se mi líbí. Máš talent!“ a plácl mě po zádech.
„Kristepane,“ proběhlo mi hlavou, „teď mi řekne, že chce, abych se stal jeho nástupcem.“