Já vím...

Severus ji našel u bílé hrobky. Seděla na zemi a objímala si kolena. Posadil se vedle ní.
„Takže… Grodon,“ nadhodil po chvíli ticha.
„Jo,“ hlesla.
„Všechno v pořádku?“
Přikývla, ale vypadala, že má slzy na krajíčku.
„Albus by byl rád, Minervo. Chtěl, abyste byla šťastná.“
„Tak proč mám dojem, že ho zrazuju?“ Jedna slza se jí skutálela po tváři. „Přísahala jsem si, že mu budu vždy po boku… “
„A byla jste. Teď je na čase jít dál," řekl pevně.
„Bolí to,“ šeptla, naklonila hlavu do strany a spánkem se opřela o Severusovo rameno.
„Já vím,“ pronesl stejně tiše. „Já vím.“