Inter arma silent musae

Jdu zemí spálenou, plnou bolesti a utrpení, krví potřísněnou, sevřenou samotou, nad níž větší není. Jak těžce kráčím, a všude klid a ticho, jsem voják a je mi to moc líto. Líto těch zamřených lidských životů, tak svou pušku opírám plaňku u plotu. I má helma, končí na zemi, ten pohled oku lahodí, na růže jež rostou mřížemi, a rez jim vůbec nevadí.
Už jen pár kroků a má uniforma bude dole, už jen pár kroků a přede mnou je velké, pusté nezorané pole. Je čas! Čas překovat meče v pluhy, já, stojím, stojím v míru na začátku té duhy!