Předtím. Nekonečné bezpečí. Nebeský klid. Spojovala je vzájemná láska a všudypřítomná bezstarostnost. V očích mu a zvláště jí hrála dětská důvěřivost. A nad tím vším stála blažená nevědomost. Usmála se a on ji to oplatil hezkým slovem. Podali si ruce.
Potom. Stud. Hanba. Žal. Rozežírající hledání viníka. Dívali se na sebe nedůvěřivým zrakem. Zatnul ruce v pěst. Semkla rty. Pak naráz sklopili oči a bok po boku se rozešli. Vstříc námaze, těžkostem, bolesti a smrti. Kráčeli pomalu vedle sebe, přesto mezi nimi zela propast. Jediný můstek je teď spojoval. Oba v nejhlubším nitru srdce bodala bolavá vzpomínka. Vzpomínka na Eden.
... aneb další ze série - Recyklace příběhů. (Je to hrozný, já vím.) Tak nějak tuším, že tento výklad tématu je opravdu nasnadě, takže se moc omlouvám, jestli tu něco takového už je.
Poslední týden a půl jsem v jednom kole a hanebně zanedbávám čtení a psaní komentářů, nebojte se, nezapomněla jsem na vás a samozřejmě se to pokusím co nejdříve dohnat. :-)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Smutné, ale hezky napsané.
Esclarte
Smutné, ale hezky napsané.
Děkuji... (A dovolím si přeci
Kumiko
Děkuji... (A dovolím si přeci jen připomenout pojem felix culpa... :-))
Dost dobře popsáno!
Faob
Líbí! I ta vzájemná naštvanost na sebe je perfektně přiblížena!
Děkuji moc, snažila jsem se.
Kumiko
Děkuji moc, snažila jsem se.
To je výborné.
Terda
To je výborné.
Jako tvůj komentík.
Kumiko
Jako tvůj komentík.