Netřeba se bát

(10. dubna 1912)
„Copak je, Eliško?“ přidřepl si starostlivě krysodlak k dcerušce a všichni ti lidé okolo pro něj přestali existovat.
„Když ono je to ještě tak daleko… a mě se už stýská po Praze,“ postěžovala si holčička se zrakem sklopeným.
„Neboj se. Nebude trvat dlouho a budeme tam. Rychle si tam najdeš nové kamarády a s těmi starými si budeš dopisovat.“
„Když oni neví, kam mi mají psát.“
„Tak jim napíšeš první.“
„Tak jo… trochu se té cesty bojím.“
„Není čeho. Vidíš ty pevné boky?“ společně pohlédly na černý kov. „Nic nám nehrozí.“
Leda nešťastný ledovec. Objala ho.
„Neboj se a mávej.“