Do tváří ho šlehá mrazivý vzduch. V jeho uších se rozléhá bolestivý hukot, jak se vítr snaží vetřít až do nejzazších zákoutí trychtýřků po stranách hlavy. Prokřehlé prsty se ztuhle, až skoro křečovitě, obtáčí okolo rukojetí běžkařských hůlek. Závratnou rychlostí se řítí do zatáčky. V hlavě slyší svůj vlastní hlas. „Počkej tu na mě, hned jsem zpátky. Ani se odtud nehni!“ Kéž by ho byl vzal s sebou! Stačilo popadnout synkovu titěrnou ručku a o těch pitomých padesát metrů zpět po svahu k rozcestníku se odplahočit spolu s ním. Synek nepočkal. Odjel. Bude k nalezení? Vydal se vůbec touto stopou?
Omlouvám se, že do tak krásného jarního počasí vpadám se zimní tematikou. Jenže když stopa, tak proč ne běžkařská, že?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Konečně taky nějaké ty běžky!
Rya
Konečně taky nějaké ty běžky! Ale bojím, bojím, tyhle situace mě fakt děsí!
Píšeš skvěle.
Sugestivní, velmi!
Faob
Až když se Ti vybaví pár vlastních zážitků podobného typu (jako když se Ti ztratí dítě u řeky), je to mrazivé... Ale hezky jsi postihl tu pomalu stoupající paniku!
ah, na tuhle hrůzu ani myslet
Aries
ah, na tuhle hrůzu ani myslet nechci, a přitom je to tak sugestivní
Tohle bych nikdy zažít
Tora
Tohle bych nikdy zažít nechtěla. Brr.
Pěkné drabble. Mám pár
Profesor
Pěkné drabble. Mám pár podobných zážitků z pozice dítěte... Taky jswem nečekala.
Huh, néé! Doufám, že ho najde
strigga
Huh, néé! Doufám, že ho najde!
Ale je to krásně popsaná jiskřící sněhová atmosféra :)