Vidět srdcem

Fandom: tento Hrabě Monte Cristo
Pár: hrabě de Monte Cristo (Edmond Dantes)/Bertuccio (Benedetto Viscoli)
Poznámka: preslash, věkové omezení snad není nutné.
Shrnutí: Šest stoslůvek o tom, že nepotřebujeme zrak, abychom viděli lásku. Stačí srdce.
Prohlášení: postavy nejsou moje (jaká škoda). Monte Crista (a trochu i Bertuccia) napsal Alexandre Dumas starší, Bertuccia v této podobě a roli autor scénáře Didier Decoin. Z této povídky nemám nic. Jen jsem si splnila přání.
Poznámka 2: převeliké díky Rebelce za betaread a odkývání mých pocitů. Konečnou verzi ale neviděla, takže případně kamenujte mě.
Poznámka 3: Tato povídka by ráda podpořila Sjednocenou organizaci slabozrakých a nevidomých ČR (SONS). Pokud budete chtít, můžete zaslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS PASTELKA na číslo 87777.
Písmena se vlní před očima, pramen zvlněných vlasů překáží v pohledu. Světlo svíčky se chvěje. Jako v bouři. Vlny si s ním pohazují. Místo hromu zní odbíjení hodin. Bertuccio procitá, moře mizí, jen ten rozostřený text zůstává. Protře si oči a podívá se na hodiny.
Musel jsem usnout. S takovým přístupem se toho naučím opravdu hodně. Jenže kdo by tušil, že je anglická mluvnice tak únavná. Že je ten nápad možná nad moje síly. Ale já to dokážu. Méně spánku, více kávy. Jednoduchá rovnice. A taky více svíček. Snad si nikdo nevšimne…
Zívá.
Ještě pár slovíček a pak chvíli spát.
*
Potíže přicházejí nenápadně, krůček po krůčku vlečou Bertuccia za sebou. Jen o kousek blíž k výkladní skříni, o pár kroků se přiblížit hodinám. Mlha halí tváře i písmena.
S učením je konec, to vím jistě, oči mě bolí už kolikátý den. Ale co moje služba, mé povinnosti? Co když selžu, co když mě pošle pryč…
Smutný a zamyšlený, s pohledem marně bloudícím, Bertuccio do toho člověka málem vrazí. Chvíli nechápavě hledí, než v knězi před sebou pozná svého pána.
„Chodí se s otevřenýma očima, Bertuccio. Abbé je možná nenápadný, ale přehlížet mě nesmíš.“
Ne, to nikdy. Dokud aspoň trochu vidím.
*
Bertuccio přichází na první cinknutí zvonku.
Už jsem jak pes, na kterého s prázdnou dlaní volají: „Na!“ A stejně se za ním pokaždé ženu, div že nevrtím ocáskem.
Monte Cristo ani nezvedne hlavu od papírů, jen se zeptá, kolik je hodin.
Nedívá se. Tak můžu trochu popojít. Hloupý malý ciferník!
„Je skoro sedm. Za chvíli bude večeře, pane.“
„Ano, večeře. Musíme si promluvit, Bertuccio. Dej prostřít pro dva a přijď.“
Bertuccio se ukloní a odejde zařídit vše potřebné.
Co se může dít? Naposledy jsme spolu jedli, když… když jsem svého námořníka učil chovat se jako hrabě. Doufal jsem tehdy, že…
*
Ticho ruší jen cinkání příboru, to jak se Bertucciovi třesou ruce. Skoro nejí, hledí do talíře a čeká.
Po jídle zůstanou sami.
Monte Cristo mu podá navštívenku. „Zítra půjdeš na tuto adresu. Bydlí tam člověk, který vyrobil falešné brýle pro lorda Wilmora. Tobě vyrobí skutečné.“
„Pane, já…“ Výmluvy mu umírají na rtech. Nesnese ten modrý pohled, a tak skloní hlavu.
„Zajímá mě, proč jsi mi o tom neřekl. A proč sis po nocích kazil oči. Já tě potřebuji, Bertuccio. Víc než tušíš.“
A tak se Bertuccio rozhovoří. O své snaze nabídnout co nejvíc. O strachu, že ho ztratí.
O touze.
*
O mnoho slov a vína později.
„Budu tě učit sám, pokud o to stojíš. V první řadě tě ale musím něco odnaučit, něco ti připomenout. Důvěřujeme si přece, Benedetto…“
„Důvěřujeme si… Edmonde,“ opakuje Bertuccio jako omámený.
„…a proto se neboj mi cokoli říct.“
Cokoli? Mám vás rád, pane. Ale musel byste mě opít, abych vám tohle řekl. Opít víc než jsem. Mnohem víc.
„Třeba to, co mi prozradil Maxmilián. O tykání. Nenapadlo mě, že zrovna ty čekáš na dovolení, můj prostořeký Itale.“
Monte Cristo vstane a podá Bertucciovi ruku. Ten ji váhavě přijímá… A vzápětí je uvězněn v Edmondově objetí.
*
Mám brýle. Nevrážím do lidí, jen trochu narážím na jisté myšlenky.
Přichází Mon… Chci říct Edmond. Mon Edmond. Přichází a mračí se tak, že bych z něj dřív měl strach. Teď se také bojím, ale o něho. Co asi zjistil?
„Víno, Bertuccio. Chci pít. A zapomenout všechno. A usnout na sto let. Možná pak bude na světě spravedlnost.“
O mnohem víc vína později.
Bertuccio se zarazí. Monte Cristo ho neposlouchá, usnul.
Princezny se budí polibkem. A nešťastní mstitelé?
Jde k němu a políbí ho. A když Monte Cristo otevře oči, je v nich víc, než kolik se dá poznat zrakem.
***
A/N: mon znamená francouzsky můj. Kromě toho patří do slov Edmond, Monte a monsieur (=pán).

Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet (klikněte pouze v případě, že je to pravda)