Nepřestával jsem pumpovat.
A tím myslím jak žaludkem, snažícím se mě přimět ke zvracení, tak i rukama, které automatizovaně stlačovaly hrudník v rytmu, který byl ale pravděpodobně dvakrát rychlejší než předpisové tempo písně Rolničky.
Začal jsem myslet na dva vdechy a rozhlížel se po místnosti po něčem sterilním, co bych použil jako roušku.
Všechno na mě už ale ve vydýchané ložnici doléhalo.
Proč jsem se sakra nemohl dovolat na 155?!
Začalo se mi stmívat před očima, a dřív než jsem se stihl leknout-
Žuch!
* * *
Probudil jsem se bolestivě na podlaze a zaslechl umrlé chroptění.
Byl při plném vědomí!
Nebo nebyl?...