O čem sní žáby zjara

Toho jara sice slunce přineslo probuzení jí i všem jejího rodu a nastal čas velkého putování k vlahým tůňkám hojnosti a lásky, jenže jeho paprsky příliš nehřály, takže opustila pohodlí své kupičky loňského listí jen s nejvyšším přemáháním, sníc o nadýchaných péřových duchnách.
Kváák? Jaké duchny?
Taková zima! Kéž by měla svoje pohodlné kožešinou lemované jezdecké holínky a rukavičky ze soboliny!
Kváák?!?!!
„Kvák. Kvák,“ ozvalo se zpoza nedalekého vývratu.
„Kvááák!“ odpověděla v naději, že konečně slyší hlas svého vyvoleného prince.
Žabička se zlatou korunkou nevěřícně zamrkala.
S labužnickým výrazem se posilnila čerstvou mouchou a ozvěny podivných zimních snů se rozplynuly.