Už i vlaštovky se vrátily

Jaro se konečně zase plíživě rozlévalo v údolí muminků. Všichni jeho obyvatelé si opět užívali probuzené přírody.
Jen Muminek byl smutný. Něco (nebo spíš někdo) mu k úplné radosti chybělo.
Jako každý rok se bál, že na něj jeho kamarád při dobrodružných cestách zapomněl a už se nevrátí. Ale taky věděl, že musí být trpělivý.
Jednoho obzvlášť krásného dne Muminek hned po snídani utekl k řece. Seděl na mostku, komíhal nohama a koukal do plynoucí vody.
Tady často sedávali spolu. A tady se před zimou rozloučili.
Najednou mu krom šumění říčky polechtalo ouška ještě něco jiného. Tiché tóny harmoniky.
„Šňupálku!”