Quo Vadis?

Přisedla k němu, už po tolikáté. Beze studu, beze strachu.
"Vzpomínáš jak..."
Vždycky tak začínala. Její tmavé oči ho vedly známou cestičkou vyšlapanou v paměti.
Voněla slaným vzduchem a rybinou, chutnala nekvašeným chlebem a vínem, zněla písněmi chvály.
Jeho oči se znovu otvíraly v úžasu, který viděl v zrcadle tváří svých společníků.
Nasycení. Osvobození. Odpuštění. Uzdravení. Vzkříšení.
Podvědomě narovnal ramena a vztyčil hlavu.
Její drobná ruka ho sevřela pevněji. Bradou naznačila, aby se podíval dopředu.
V dálce se rýsovala tak známá silueta, sehnutá pod potupným břemenem.
"Je čas ho naposledy následovat," řekla Víra a vykročila po jeho boku na popraviště.