Pomíjivost

Je večer. Hladinu rybníka, u kterého sedím ztracená v myšlenkách, zalévá záře zapadajícího slunce. Žáby rozehrávají svůj koncert, jejich hlasy sílí, dokud o hladinu nepleskne rybí tělo. Svět na okamžik utichne.
„Pomíjivost, vše je pomíjivost,“ poruší ticho známý hlas.
„Jak…,“ nedokončím.
„… vím, na co myslíte, nebo jak jsem vás našel?“ naváže on. „Mohu si přisednou?“
„Klidně. Obojí.“
„Nebylo to těžké. Je pátek večer, zítra odjíždíte a vím, že nechcete. Našel jsem vás náhodou, ale nepřekvapilo mne to. Vaše zvyky jsou lehce předvídatelné.“
„Konec skrývání,“ usměju se smutně.
„Opravdu vás to tak mrzí?“
„A víte, že ani ne?“ odpovídám mu otázkou.