Voda a slzy

Podlaha byla tvořena drobnými dlaždičkami, tvořícími mozaiku: řasy, kamínky, pestrobarevné rybky. Půvabné.
Na vyhublém ztýraném těle ležícím na dlaždičkách nic půvabného nebylo. Studená voda vymývala krev z ran, dlouhých a hlubokých. Chlapec se nehýbal a strážce propadal zoufalství.
Vylil na vězně další vědro vody a modlil se k Bohu, ve kterého nevěřil, aby chlad přivedl chlapce k vědomí, jako už tolikrát před tím. Ještě stále mu v uších zněl zoufalý nářek bezmocné oběti, když se strážcova ruka s bičem napřahovala znova a znova. Jeho ruka. Sevřel pravici v pěst a upřel na ni pohled, který neměl daleko k nenávisti.
On sám ale nebyl víc, než prodlouženou rukou vládce. Toho vládce, který dnes otálel příliš dlouho, než mučení ukončil. Možná si tím svou hračku zničil.
Gerovo srdce bylo těžké zoufalstvím. Usedl na mokrou podlahu a položil si chlapcovu hlavu na klín. Kůže byla chladná, tělo stále nehybné a obličej pokojný. Mladého vězně teď nic nebolelo.
Strážce unaveně zavřel oči a uvěznil slzy za víčky.
Pak vstal a zkusil to ještě jednou. Bez naděje a bez víry.
Na chlapcovu tvář dopadl proud ledové vody a několik horkých slz.
„Nechte toho, prosím vás,“ ozval se sotva slyšitelným hlasem. „Nebo tu vodu alespoň ohřejte.“