V tramvaji

Bratr miloval žertíky. Jednou jsem seděla v tramvaji, on stál nade mnou a začal předvádět slabomyslného.
„Nech toho!“ výhrůžně jsem sykla.
To ho naopak povzbudilo. Jeho obličej okamžitě nabral rysy mentálně retardovaného.
„HUŠ!“ vyjela jsem zostra.
K zvýšení přesvědčivosti začal pouštět slinu. Táhla se jako niť.
„Élrrrrr“ rozetřel mi ji po celé tváři.
„Jsi nemožný!“ bouchla jsem ho.
Hluk neartikulovaných skřeků upoutal pozornost spolucestujících. Všechny pohledy mířily k nám.
Věrohodný výkon.
„Přestaň, nebo skončíš s kudlou v zádech!“ nezvládla jsem situaci.
To už paní za mnou nevydržela.
„Ale slečno, takhle s ním nejednejte. Vždyť za to chudák nemůže.“ domlouvala mi.