Na dostřel

Ludlow ji spatřil nad ránem. Teď už od nich byla vzdálená sotva na dostřel děla. Dvě řady děl schopných poslat je ke dnu dřív, než stačí popadnout vesla. Slyšeli hlasy na její palubě i skřípění trupu. Leželi v člunu jeden přes druhého jen v rozedraných košilích. Doyleová seděla na zádi s hlavou vyvrácenou přes bort a šátkem staženým do čela. Plachta sebou bezvládně pleskala. Cár žluté látky se třepotal ve větru. Nikdo nehnul ani brvou. Museli hrát svou roli až do konce. A modlit se. Že je dvojpalubník mine... Že nikdo na palubě se nebude chtít přiblížit k morovému člunu…