V měsíčním svitu

Líbací Ropucha vymlaskla z bažiny. Nafoukla břicho, zaklokotala a nastavila měsíci ošklivě zkrabatělé puchýře. Zelené tělo slizce světélkovalo. Zazněl hluboký žabí nádech. Všechno ztichlo.

Ropucha poskočila, nespokojeně se zavrtěla a sklapla papulu.

“Dělej, začni!” kolem ropuchy proletěla můra. Přistála v bezpečné vzdálenosti a nedočkavě zatřepetala křídly.

Ropucha se ošila.

Jazykem pečlivě přeměřila vzdálenost od nejbližšího leknínu. Posunula se. Natáhla pařátek, narovnala hřbet a zaujala svůdnou pózu. Našpulila pysky. Mlaskla. 

“Na co čekáš?!”

Ropucha překontrolovala přesný úhel dopadu měsíčních paprsků. Svěsila hlavu.

“Neladím,” kvákla. “A na líbání nemám náladu.”

Zalezla do vody a zhrzeně zatáhla rákosí.

“Ať si princ políbí šos!”