Píseň o Kalliopé

Toto je vánoční dárek navíc, protože si Danae přála zpracování nějakého nápadu šíleného spisovatele Richarda Madoca a mě lákalo napsat sestinu, což je tedy pořádně vypečený poetický útvar. Protože sestiny nejsou tak populární jako třeba sonety, dovolím si krátký teoretický úvod.
Sestina je tvořena šesti slokami o šesti verších a závěrečného trojverší. Na konci veršů se opakuje šest klíčových slov, pokaždé v jiném pořadí. Madocova slova jsou: polibek, křik, tma, roztrhnout, nikdy a oheň (on byl Madoc totiž šílený, víte...). V trojverší se všechna slov musí zopakovat znova, v libovolném pořadí. Verše musí mít shodný počet slabik; naštěstí tady není číslo šest povinné, připouští se i deset nebo jedenáct. Navíc by to celé mělo být provedeno v jambu.
Odstavec výmluv: nerýmuje se to. Ani nemůže, protože se nerýmují klíčová slova, že. A sestiny mají být lyrické, jenže děvětatřicet veršů LYRIKY?! Aby se mi tam nevloudil příběh? To prostě nedokážu. A Kalliopé je múza epického básnictví, tak co! No a ten jamb. Možná tam někde je, ale spíš náhodou. Smysl pro rytmus mi vždycky chyběl....
Dost řečí.
Krásné Vánoce, Danae! Ať ti nikdy nechybí políbení Múzy!
PÍSEŇ O KALLIOPÉ
V zeleni hory, kde padá hebká tma,
ticho ruší jen varovný ptáků křik.
Co bylo kdysi, nevrátí se nikdy,
závoje času toužila roztrhnout.
Do ledu zaklet navždy vášně oheň,
vzpomínkou svázán poslední polibek.
Netouží ukrást jen múzy polibek
zloděj, jenž plíží se tiše jako tma.
Svitek už strávil nedočkavý oheň,
tvrdá dlaň dusí zděšený dívčí křik.
Sváže ji poutem, jež nejde roztrhnout,
Němý pláč v srdci nezkonejší nikdy.
A v zajetí, jež neskončí snad nikdy,
násilí vládne, kde stačil polibek.
Žalem by chtěla své tělo roztrhnout,
ty něžné údy, jež halí jenom tma.
Na zdech vězení se sráží němý křik,
semeno zvůle ji pálí jak oheň.
Když prodal ji, v jiném vzplál nový oheň,
příběhy rodil lehce jako nikdy,
sladce jej zpíjel obdivný davů křik,
z prodejných úst zadarmo polibek,
zářivý jas tam, kde dřív byla jen tma,
konečně uměl mlčení roztrhnout.
Kdo smí a chtěl by okovy roztrhnout,
kdo zhasit dokázal by hanby oheň?
Ten, jehož pláštěm je černočerná tma,
kterého potkat nechtěla už nikdy,
Pán snů tak něžných jako je polibek,
vládce nočních můr, po kterých zbývá křik.
Múza je volná. Za sebou slyší křik
týrané mysli, již hrozí roztrhnout
divoký proud snů. Vášnivý polibek
kamenů s prsty. Krev pálí jak oheň.
Ten příval slov už nenapíše nikdy,
do prázdných stránek navždycky padla tma.
Nezkoušej nikdy uloupit polibek
Múze, když tma tvá se nechce roztrhnout .
Umlč svůj křik , a daruje ti oheň .