17. Ještě chvíli

„Počkej chvilku.“
Otto nevstával. Zvedl k Erice oči. Její ruku nepustil.
„Sedni si ještě. Pamatuješ na Ženku v polévce?“
Sesunula se k němu.
„Dneska jsem taky viděl mlhu. Mrtváčí hlavy.“
„Smrtihlavy?“
„Co nosí esesáci na uniformách. Ty lebky. Vznášely se kolem mně. Mohl jsem si na ně sáhnout.“
Dívka se zachvěla. Přivinul ji k sobě.
„A nebylo to poprvé. Mívá různé tvary. Když jsem byl prcek, schovával jsem se v mlžných cárech. Šli s bráchou do školy, a přes silnici se plazil pruh. Na pár metrů jsem nebyl vidět. Byla to legrace. Než se začala měnit.“
„Jak?“
„Pocit. Neumím ti to přesně popsat. Jako bych viděl, co ostatní nevidí. Nebo cítil. Strach. Předtuchu.“
„To znám.“
„Taky jsem o tom nikomu neřekl. Jako ty.“
„Ani tátovi?“
„Myslím, že on to nemá. A bál jsem se, že by se mi vysmál.“
„Proč myslíš, že se to děje zrovna nám?“
„Nevím. Možná máme zvláštní úděl. Jako bychom měli oči otevřenější k hrozbám, které se plíží světem. Jako bychom cítili chlad dřív než ostatní.“
Mlčela.
Otto těžce hledal slova.
„Vrací se to, Eriko. Tolikrát jsme už zažili mlhu, která se snesla a přinesla s sebou jen chlad a smrt. Pogromy, vyhnání, pronásledování.“
„Myslíš jako my Židé?“
„Ano. Někteří.“
„A co když to není prokletí? Třeba je to dar.“
Podívala se na muže s nadějí.
Pousmál se.
„Doufám. Tak pojď, nahoře už musí šílet. Ať se neztratíme docela.“