1. Jarní sen

Dívenky něžné jako víly. Zatančí mezi stébly trav, zlehounka se dotknou květů, zazpívají jasnými hlásky. Vánek nepocuchá jejich složité francouzské copy, jen roztočí nadýchané volánky.
„Babí!“
Jekot probral Elu ze snění. Zamrkala, odtrhla oči od hladiny. Mírně zdřevěnělá se přitáhla o olšovou větev. Narovnala se, aby ji vnučky viděly. Nemusí pištěním vyplašit hnízdící kachny.
„Jsem tady, cácorky.“
Líza a Žofka, strašidla obalená bahnem a smrdící rybinou, se zanořila zpátky do rákosí. Svět je v pořádku. Babička na dohled.
Nebylo ještě úplně teplo, ale holčičky po snídani usoudily, že včera ulovení pulci potřebuji kamarády. Vyzbrojené síťkami a kelímky od jogurtů vyrazily na lov.
„Jestli vám nateče do holin, jdeme domů!“
Planá výhrůžka, to věděly všechny. Brzo jim nejspíš narostou žábry. Po úspěšném lovu stačí vyčesat bláto z vlasů, zmáchané svršky přišpendlit barevnými kolíčky na šňůru a nacpat se špagetami se sýrem.

Ela výchovné působení nevzdala.
Po obědě otevřela knížku: „To se vám jednou na lesním paloučku udělala taková divná mlha. Malilinko do ní zafoukal vítr a stála tu panenka.“
„Babí, Amálka je nuda,“ ošklíbla se Žofie. „Pro mrňata. A mlženky stejně vypadají jinak!“
„Každou chvíli jinak,“ přidala se Lízinka.
„Šmankote, vy jste je zase nabarvily? Nebo ostříhaly?“
„Ne naše panny. Opravdový mlženky!“

Ela ztuhla. To ne. Nikomu o nich neřekla. Tajemství staré padesát let. Nebezpečné. Její.