Na svatého Martina

V troskách domu nehnutě stála nepřirozeně bledá postava, napůl zahalená v roztrhaných bílých šatech. Rty měla namodralé mrazem a zdálo se, že se z cárů šatů sypou malé bílé kuličky. Každý rok na svatého Martina tady stávala. Čekala na něj, aby spolu mohli strávit ten jediný den na pomezí podzimu a zimy. Den, kdy vše zakryje první sníh. Poslední den, než laskavý podzimní vítr uvolní místo tomu krutému, mrazivému. Někdy čekala marně, když se její milý někde zatoulal, a jindy jí slunce nedovolilo přijít.
Když zavrzaly panty ztrouchnivělých dveří, neotočila se. Chtěla, aby ji uviděl první. Zašeptala jen: „Přišel jsi.“