11. Opouštění

Edward naložil do auta velký těžký kufr, lékařskou brašnu a prázdnou cestovní tašku, do které plánoval sbalit své věci z ordinace. Pak se vrátil dovnitř, aby se rozloučil.
Eileen i Elizabeth napjatě stály v obývacím pokoji. Elizabeth před chvílí vypnula televizi, na kterou byla zvyklá se o vánočních prázdninách dívat a cpát se u toho cukrovím.
Váhavě přešlápla z nohy na nohu. Uvažovala, zda ho má – zda ho smí – obejmout. Pocit viny z toho, že si vydobyla právo zůstat ve Francii, už několik dní převažoval nad pocitem vítězství. A nejsilnější býval, když otci pohlédla do očí a uviděla v nich ten strašný žal a obavu z dlouhého odloučení.
„Mrzí mě, že jsi smutný, tati. Je mi to moc líto.“
„Já vím, Lizzie.“
„Ale nemůžu s tebou odjet jenom proto, že jsi smutný. To by přece nebylo správné!“
„Já vím. Já to vím, princezno.“
Natáhl k ní ruku a přivinul si ji k sobě. Do hrudi se mu zarývala její ostrá brada, jak pevně ji u sebe držel, a na krku ho šimraly nezkrotné kudrliny, které pořád voněly, jako když byla malá. Tahle vůně v něm vždycky probouzela něhu, o níž nikdy předtím ani netušil, a zároveň vědomí, že by dokázal holýma rukama zmasakrovat kohokoli, kdo by Elizabeth ublížil.
„Mám tě ráda, tati.“
„Taky tě mám rád, princezno. Proto chci, abys tu zůstala a netrápila se tím, co cítím já. Jsem smutný, že odlétám sám, ale to není tvoje vina. Je to můj vlastní pocit, se kterým se musím vyrovnat. Rozumíš?“
Elizabeth přikývla a zvedla hlavu, aby se mu podívala do očí. Překvapilo ji, že se na ni zpod závoje slz usmívají.
„Jsem pyšný na to, že jsi udělala tohle rozhodnutí a dokážeš si za ním stát, přestože to není jednoduché. Jsi stejně silná a odvážná jako tvoje matka.“
„Budeme si skypovat.“
„Ovšem.“
„Ale ne každý den.“
„Ne. To by bylo otravné.“
„Každý víkend?“
„Platí. A dávej pozor na babičku,“ zašeptal jí ještě do ucha, než ji uvolnil ze své náruče, „víš, jak bláznivé má občas nápady.“
Elizabeth se zachichotala a zrudla.
„Loučení se mnou tak dojemné nebude,“ předeslala Eileen a provrtala syna ostrým pohledem. „Připomínám, že je mi pětasedmdesát, mám endoprotézu, sešroubované rameno, artrózu a ty mě zanecháváš na středověkém hradě uprostřed neobydlené oblasti, v roli dozorce pubertální slečny.“
Edward políbil matku na temeno šedivých vlasů a krátce objal její křehká ramena.
„Nepochybuji o tvých schopnostech udržet v mezích jednu pubertální slečnu. Elizabeth je rozumná. Nebudeš s ní mít o nic víc starostí, než jsi mívala se mnou.“
„Hm. Hlavně na sebe dávej pozor. A zkus se najíst víckrát než jednou denně. Už ti zase padají kalhoty.“
„Moje kalhoty jsou přesně tam, kde mají být.“
„Tím si nejsem úplně jistá, drahý chlapče. Vsadím se, že kdyby ses předklonil, tak by si to někdo mohl vykládat jako žádost o rektální vyšetření.“
„Mami, bokové kalhoty se nosily celá sedmdesátá léta. Táta v nich na dvorku opravoval auto a jeho anus u toho nikdo nezkoumal.“
„Když jsme je nosívali, bylo nám dvacet a nevěděli jsme, co je to zánět ledvin. Tobě je šestapadesát a letíš na místo, kde meteorologové předpovídají -5 °C! Doufám, že sis sbalil čepici. Nejvíc tepla uniká hlavou!“
„Ještě nějaká rada, než se ztratím v nebezpečné džungli velkoměsta?“
„Neopíjej se. Alkohol ti nesvědčí.“
„Omezím to na kalíšek sherry před spaním.“
„A odpočívej. Jsou Vánoce. Nemusíš hned začít pracovat.“
„Napíšu vám, až dorazím na místo. A zítra si zavoláme. Budu chtít vědět, jak se vám líbí dárky. Jsou v ložnici, ve skříni, nezapomeň.“
„Mám artrózu, ne Alzheimera. Jeď už, nebo to nestihneš.“

V kostýmu Santy Clause byla venku strašná zima a uvnitř příšerné horko. Cestou do Nemocnice U Milosrdných sester myslel, že na té motorce umrzne, a když z ní slezl, vůbec necítil kolena. Byl rád, že má na sobě aspoň kožené boty se silnou podrážkou a ne ty směšné filcové návleky s rolničkami, které se mu Remus pokusil vnutit. Jakmile vešel do tepla hlavní nemocniční haly, děkoval naopak všem bohům za to, že si na tvář nenechal nalepit falešný plnovous, poněvadž by se teď nejspíš udusil. Pod santovskou čepicí mu nepříjemně vlhly vlasy a pod břišní vycpávkou měl úplně promočené tílko.
Hodil si přes rameno pytel s dárky, který byl napěchovaný k prasknutí a těžký jak půl soba, a vyrazil k okýnku s informacemi.
„Požehnané svátky, sestro… Beatrice,“ přečetl jméno z její ID karty. „Santa přišel za dětmi z vaší nemocnice a přinesl jim nějaké hračky. Kudy mám jít?“
Řádová sestra mu k ruce přidělila svoji mladší kolegyni Annu z pediatrického oddělení a ta ho doprovodila do druhého patra, kde se nacházela lůžková část dětské chirurgické ambulance.
„Můžeme začít tady,“ usmála se a vstupní kartou otevřela prosklené dveře na oddělení. „Máme tu dvanáct malých pacientů, vesměs záněty slepého střeva, kýly, mandle a komplikované zlomeniny vyžadující hospitalizaci. Vy jste u nás letos poprvé, že?“
„Jo. Kolega, co tohle normálně dělá, má z rodinných důvodů volno.“
„Pan Lupin. Trochu jsem se bála, jestli se mu něco nestalo. Je v pořádku?“
„Jasně. V naprostým pořádku. Jen mu na Vánoce domů dorazila parta cirkusáků, co potřebujou permanentní dohled.“ Když si všiml, že se Anna tváří zmateně, zkusil to vysvětlit. „Možná o něm prozrazuju až moc, ale bez kontextu to zní fakt divně. Víte, Remus pochází z cirkusový rodiny.“
„Opravdu?“
„Jo. Jeho máma bejvala hadí žena, uměla ze sebe udělat doslova roládu. Jeho táta a strejc se věnovali akrobatickým jízdám na koni. Dneska už to všechno převzala mladá generace, ale starouši mají pořád dostatek sil, aby sekerou rozštípali hospodu na třísky, protože došla kořalka.“
„Páni. Nikdy bych neřekla, že pan Lupin pochází z takového prostředí. On je vždycky takový… no… distingovaný.“
„Mám podezření, že v porodnici došlo k záměně a pravej syn cirkusáků teď řádí v rodině nějakých nebohých anglických lordů.“
Anna se smíchem zavrtěla hlavou a uvedla ho do prvního z pokojů.
„Ho ho ho!“ zvolal Sirius pečlivě nacvičeným basem. „Veselé Vánoce, berušky! Tak která z vás byla letos nejhodnější?“
Zatímco dvě holčičky se zlomenou nohou nadšeně výskaly a natahovaly k němu ruce, třetí si ho kriticky měřila podezřívavým pohledem. Kvůli sádrovému korzetu se nemohla hýbat.
„Pročpak se na mě tak mračíš?“ zajímalo ho, když se dostal k jejímu lůžku.
„Santa Claus přece chodí až zítra. 25. prosince.“
„Ke zdravým dětem ano. Ale ty nemocné a zraněné navštěvuje přednostně.“
„Protože by to v jeden den všechno nezvládl?“
„Ne. Santa zvládne všechno. Je kouzelný. Ale děti v nemocnicích si podle něj zaslouží dárky jako první.“
„Proč?“
„Protože je smutné a nespravedlivé, že si nemůžou užívat Vánoce jako ostatní.“
„Já jsem ráda, že nejsem doma!“ zahučela dívka. „Kdybych zůstala doma, tak se táta zase akorát nalije a zmlátí mě.“
Sirius pocítil nával nepopsatelného hněvu, odporu a lítosti, když si uvědomil, že… Clementine – jak rychle vyčetl z karty pověšené na rámu postele – se sem pravděpodobně dostala přičiněním vlastního rodiče.
„Víš co, Clementine? Myslím, že máš mnohem radši knížky než panenky. Je to tak?“
„Panenky jsou trapný.“
„Nu, vsadil bych se, že některé knížky taky. Ale určitě ne ty, co mám u sebe já. Chtěla bys jednu z nich dostat?“
„Jo. Klidně.“
Sirius zalovil hluboko v pytli a vytáhl na světlo knihu Lassie se vrací. Protože měla Clementine dost omezený pohyb, položil jí knihu do klína a opřel o skrčené nohy.
„To je border kolie. Nejchytřejší pes na světě. Mám ráda psy. Ty máš rád psy, Santo?“
„Ano, Clementine. Radši než některé lidi.“

Edward stál u umyvadla ve své ordinaci a holil se, zatímco sestra Louisa chystala čaj. (Za dobu, co pro něj pracovala, se v přípravě čaje zdokonalila natolik, že byl ochoten jí odpustit prvních pár let, kdy se ten nápoj nedal polknout, i dlouhé období, kdy ho s francouzskou zarputilostí odmítala servírovat s mlékem.)
Položila tác na psací stůl, ze kterého dnes nemusela odhrnovat množství papírových složek, lejster a knih. Na jeho desce nestálo nic kromě vypnutého počítače, tlakoměru a prázdného kelímku na tužky.
„Pan Coubert neměl máslové sušenky, tak jsem vzala karamelové.“
„To vůbec nevadí,“ usmál se na ni v zrcadle.
Na chvíli se u něj zastavila. Pozorovala soustředěné tahy žiletkou, pěnu plnou tmavých vousů mizející v odtoku a Edwardovu nezvyklou podobu, která se teď před ní objevovala v odrazu zrcadla.
„Už teď se mi stýská,“ povzdechla si.
„Taky mi budete chybět, Louiso. Ale místní nakonec budou rádi, že tu mají kromě praktického lékaře i zkušeného chirurga.“
Opláchl si obličej pod tekoucí vodou a Louisa mu podala ručník. Pak skepticky sešpulila rty.
„Netvrdím, že je doktorka Bernardová špatná nebo že by snad nebyla pro zdejší ordinaci přínosem, ale vás tedy rozhodně nenahradí.“
„Nahradí, Louiso. Přesně to udělá. Nahradí mě tak dokonale, jak jen bude umět. A nakonec… budou všichni rádi, že ji tu mají. A vy si prostě zvyknete.“
„Já už jsem stará na to, abych si na něco zvykala. Zvyknout si bude muset ona.“
Edward se pobaveně ušklíbl, dopnul horní knoflíčky košile, narovnal si rukávy a zasedl ke stolu. Louisa se posadila naproti němu.
„Co tam v tom nelidském počasí a smogu vlastně budete dělat? Léčit astmatiky?“
„Mám v plánu vrátit se k původnímu oboru.“
„Takže zpátky do špitálu? Křísit umírající?“
„Ano.“
„Doufám, že to neděláte kvůli ní. Že odsud neutíkáte proto, abyste zapomněl.“
„Neutíkám odsud, nýbrž odlétám. Troufám si tvrdit, že bych takovou dálku ve svém věku už neuběhl. A ne – nemám v úmyslu zapomenout. Naopak. Období, které jsem tu strávil, bude vždycky patřit mezi moje nejkrásnější vzpomínky.“
„Tak proč?“
„Protože tohle není můj domov. Je to jen azyl. Útočiště, které je na čase opustit.“
„Kromě té čajové obsese jste na mě nikdy nepůsobil jako nějaký vlastenec…“
Poslední slovo vyšlo z jejích úst prošpikované intenzivním opovržením a obalené jedovatým slizem. Až se musel zasmát.
„Čemu se smějete? Co je tu k smíchu?“
„To, jak mi vyčítáte domnělé vlastenectví. Já nelpím na rodné zemi. Můj domov nesymbolizuje státní vlajka, nemám na nočním stolku fotografii královny. Jsem liberál, ceremonie a tradice mám u zadku, a když se řekne Anglie, necítím hrdost, ani sounáležitost. Vlastně se mi vybaví jen to mizerné počasí a smog. A pach fritovacího oleje, dieselových motorů a prastaré kanalizace, když vystoupíte z nádražní budovy na King’s Cross.“
„Tak proč se sakra chcete vracet?“
„Jsou tam lidé, na kterých mi záleží. Přátelé, které jsem kdysi opustil, protože jsem musel. Nikdy mi nepřestali chybět, Louiso. Domov je tam, kde jsou oni.“
„Hm. Snad někdy aspoň zavoláte. Abych si mohla postěžovat, jak to tady bez vás stojí za prd.“
„Jsme ve spojení. A já tu dnes určitě nejsem naposled. Elizabeth a moje matka tu zůstávají. Budu je v pravidelných intervalech jezdit kontrolovat.“
„Jestli na hradě nepořádají mejdany?“
„Tak nějak. Má matka je schopná všeho.“
„Ťuky ťuk,“ ohlásila se Susanne, která nejdřív pootevřela dveře na škvírku a teprve potom do nich strčila hlavu. „Dobrý den, paní Louiso. Ahoj, Edwarde. Vím, že jsme byli domluvení na půl druhou, ale v rádiu hlásili, že A50 u Aubagne je obousměrně uzavřená kvůli hromadné nehodě, budeme muset jet objížďkou.“
„V tom případě raději vyrazíme.“
Edward zapil poslední sušenku, zvedl se a natáhl k Louise ruku. Ta ji velice pevně stiskla.
„Opatrujte se, doktore. A pořiďte si co nejdřív nějaké teplé oblečení. Slyšela jsem, že v Londýně letos o Vánocích mrzne.“
„Děkuju vám za všechno. Pěkné svátky.“
„I vám, doktore. Adieu.“
„Ne, Louiso. Au revoir.“
Z věšáku sundal kabát, ze země u dveří zvedl cestovní tašku a brašnu a bez zpětného pohledu vyrazil k autu.

Lily odešla ze čtvrté vyšetřovny, kartu pacienta zasunula do pořadače s vyřízenými případy a zapadla na lékařský pokoj, kde automaticky zamířila ke kávovaru. Mezitímco přístroj připravoval dvojité espresso, snažila se uvolnit šlachy na zápěstích, které ztuhly a otravně bolely. Pak využila pár minut, kdy v místnosti nikdo nebyl, natáhla se na gauč a předloktím si zakryla oči, aby nevnímala ostré bílé světlo stropní zářivky.
„Doktorko Potterová?“ zaslechla nad sebou hluboký, uklidňující hlas Kingsleyho Shacklebolta.
S trhnutím se probrala a posadila se. Zrakem reflexivně zamířila k nástěnným hodinám.
„Bože, usnula jsem. Promiňte. Co se děje?“
„Nic. A omlouvat bych se měl spíše já, že vás budím z naprosto zaslouženého spánku. Bohužel za chvíli odcházím, vyzvedávám na letišti známého.“
„Konečně máte o Vánocích společnost?“
Kingsley se pousmál, její poznámku však nechal bez komentáře.
„Potřeboval jsem s vámi mluvit ohledně té série srdečních selhání…“
„Ano? Nějaké nové zprávy? Už to bude měsíc a policie se mi ještě neozvala.“
„A ani se neozve, doktorko Potterová.“
„Jak to myslíte?“ svraštila řídnoucí obočí a dvě vrásky starosti nad kořenem nosu se prohloubily. „Dali to k ledu?“
„Tak nějak. Dnes ráno se za mnou zastavil Percy Weasley, tajemník ÚJaBu. Nebyl moc výřečný, nicméně se vyjádřil jasně. Dostali jsme doporučení, abychom na celou záležitost zapomněli.“
„Zapomněli? Během pouhých čtyř týdnů znenadání zkape šest jejich zaměstnanců a oni nám doporučují zapomenout?“
„Doktorko Potterová, předpokládám, že chápete význam toho doporučení…?“
„Ale ovšem! Nejsem přece blbá! Něco posrali, teď mají máslo na hlavě a nechtějí, aby do toho někdo šťoural. Anebo ještě hůř – nechtějí, aby do toho někdo šťoural proto, že se těch lidí úmyslně zbavili!“
„Já se doporučením úřadů hodlám řídit a vám radím totéž, Lily.“
„A co policie? Dostali to přece na stůl, nebo jste jim to nepředal?“
„Předal. Kontaktovali tajemníka ÚJaBu a všechno si nechali vysvětlit. Ještě před obědem mi volal komisař Scrimgeour. Svou výhružku mi naservíroval v mnohem méně diplomatické podobě než Percy Weasley. V přítomnosti dámy ho nebudu citovat.“
„To ani nemusíte, jako bych ho slyšela, starého paviána. Tak mu přece přezdívají, ne?“
„Ano. Ze statečného lva starým paviánem. Za studené války se staral o bezpečnost civilního obyvatelstva, jako člen protiteroristické skupiny byl považován za hrdinu. Jakmile dostal funkci ve Scotland Yardu, stal se z něj nerudný manažer, kterému jde jen o to, aby policie vypadala dobře v médiích a aby se on sám nezapletl do ničeho, co by ho mohlo poškodit či snad odstavit od koryta.“
„Takže na to prostě zapomeneme…“
„Obávám se, že vše ostatní je špatný nápad, doktorko Potterová.“

Edward vystoupil z auta a okamžitě se musel protáhnout. Sedadlo spolujezdce bylo, co se týče psychiky, sice příjemnou změnou oproti věčnému soustředění za volantem, byl však nucen konstatovat, že fyzicky mu vyhovuje spíše řízení. Po dvou hodinách už nevěděl, co má dělat s nohama a kam strčit ruce.
„V pořádku?“ zeptala se starostlivě Susanne a lehce se dotkla jeho zad.
„V pořádku,“ odpověděl a slabě se usmál. „Díky za odvoz. Vlastně ti děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala. Posledních sedm týdnů bylo hodně náročných a bez tebe bych je nezvládl.“
„Ale zvládl.“
„S tvojí oporou to bylo snazší.“
„O tom se hádat nebudu.“
„Upřímně mě překvapilo, že jsi s mou nabídkou souhlasila. Nelituješ odchodu z nemocnice?“
„Já nelituju nikdy ničeho. Na to je život příliš krátký. Jsem přesvědčená, že je to správný krok. Že přesně tak to má být. Ostatně, svoje už jsem si odběhala, teď je čas hodit se trochu do klidu. Začít víc relaxovat. Věnovat se Sofii. A taky sobě. O tom už jsme mluvili.“
„Ano.“
„Ruku na srdce, urgentní medicína je pro mladé lékaře plné elánu. Pro ty, co mají sílu bojovat, touhu vítězit a schopnost prohrávat.“
„A co z toho ti schází?“
„Energie. Prostě jsem se za ta léta vyčerpala.“
„No, ve vsi se rozhodně vyčerpaně cítit nebudeš, to mi věř. Možná tě občas rozbolí hlava, když si přijde popovídat pan Durand. Nebo Carmen. Té prosím pohlídej kontroly na onkologii, má tendence na ně kašlat. A pan Barnard s oblibou volá, že potřebuje kyslík, až když mu dojde. Pro tyhle případy máme v ordinaci láhev navíc.“
„Postarám se o ně, Edwarde.“
„Vím, že ano. Proto můžu s klidným svědomím odletět.“
„Jestli chceš odletět, měl by sis pospíšit.“
Edward vyndal z auta svoje zavazadla a Susanne ho políbila na obě tváře.
„Uvidíme se nejpozději v létě. Ještě jednou díky a hezké Vánoce, Susanne.“
„Tobě taky. Šťastný let… A Edwarde!“
Mezi dveřmi letové haly se ještě naposledy otočil a tázavě se na ni podíval.
„Má fakt kliku.“
„Kdo?“
„Ten Sirius Black.“