9. Návštěvy

Fanredem už druhý den zmítaly horečky. Se zraněním jako jeho se nebylo čemu divit, ale i tak se Lycva přistihla, že div nepočítá údery srdce a vysílá prosby ke všem předkům, aby už to bylo za nimi. Pokud se horečka zlomí, Fanred vykročí na cestu k uzdravení. Pokud potrvá příliš dlouho, zabije ho. Ona ale nemohla dělat víc, než mu dodávat síly, poslouchat jeho blouznění o kopretinách a dívce jménem Maila, a v lepších chvilkách do něj dostávat odvar z bylin a medu.
„Lycvo?“
Vzhlédla. Ve vstupu do stanu stála její matka a mezi očima měla vrásku, která se tam objevovala jen ve chvíli, kdy ošetřovala nejvážnější zranění. Teprve teď si Lycva uvědomila, jak je celý tábor podivně tichý.
„Co se děje?“
„Objevili se tu ollienští. Prý pro něj,“ ukázala Kirilla bradou na Fanreda. „Zrovna mluví s Pramáti a ta dala poslat pro tebe.“
Lycvu polil ledový pot. Je to tady, pomyslela si.
„Zůstaň s ním,“ požádala matku, „a nikoho k němu nepouštěj, dokud se nevrátím.“
Kirilla se na ni zadívala a kdyby Lycva na takové věci u matky věřila, skoro by v jejích očích viděla pýchu. „Nikdo se ho ani nedotkne.“
Lycva položila Fanredovi ruku na tvář. Na čele mu perlil pot, zatínal prsty do pokrývky a ztěžka dýchal. Zabroukala úryvek písně dodávající sílu a sledovala, jak se mu uvolňují rysy a odpočívá klidněji.
„Brzy se vrátím,“ slíbila.
Pramáti seděla před svým stanem a našívala korálky na mošnu, zdánlivě nevšímavá k šesti netrpělivě přešlapujícím válečníkům, kteří stáli nad ní. Jen jejich vůdce stál klidně, ruce založené na prsou a čekal. Černé vlasy měl sčesané dozadu, čímž ještě víc vynikal dlouhý rovný nos, podobný tomu Fanredovu.
Možná příbuzný? napadlo ji.
„Posaď se ke mně, děvče,“ vybídla ji Pramáti. „Máme vzácnou návštěvu. Tady ctěný pán by si rád odvezl toho raněného, co máš v péči.“
„Ale to nejde,“ odpověděla. Nesedla si, ale schválně se obracela pouze na Pramáti. Díky tomu se jí podařilo udržet vyrovnaný tón hlasu. „Je příliš nemocný, nemůžeme s ním hýbat.“
„Paní, chceme vznešenému Fanredovi jen pomoci,“ ozval se ollienský velitel. „Mé jméno je Talzid a zasedám v radě samotného ollienského krále. Přijel jsem, abych Fanreda doprovodil domů. Pak jsem se ale doslechl o neštěstí, které ho potkalo…“
„Od koho?“ přerušila ho Lycva. „Kdo vám pověděl o tom, co se stalo?“
„Jednomu členovi jeho doprovodu se podařilo uniknout a náhodou na nás narazil.“
„Proč tedy nezůstal a nepomohl raněnému sám?“
Talzidovo obočí se na okamžik hněvivě stáhlo, než své rysy znovu ukáznil a věnoval Lycvě mírný úsměv. „Bál se. Nevrhá to na ollienské válečníky nejlepší světlo, to uznávám, ale utekl ze strachu z dalšího přepadení. Poslali jsme ho už do tábora, kde bude spravedlivě potrestán. Ctěná paní,“ obrátil se k Pramáti, „můžeme našeho druha vidět?“
„Prý je slabý a nemocný, proto tempo v tuhle chvíli určuje krvepěvkyně, která se o něj stará,“ kývla směrem k Lycvě.
Nikomu, vůbec nikomu nevěř.
Nadechla se, aby si dodala odvahy. „Ještě se nesmí rozrušovat. I když má vysokou horečku, vnímá svět kolem sebe a i radostné setkání by ho mohlo příliš vyčerpat.“
„Dobrá,“ odvětil Talzid, i když mu u koutku úst zacukal sval. „Přijdeme tedy zítra ráno. Pokud je pravda jen polovina z toho, co jsem o krvepěvcích slyšel, jistě už mu bude lépe a bude moct odjet s námi.“
Lycva se mu zadívala do očí. „Umíme kouzla, ne zázraky.“
Talzid se znovu pousmál. Zpráva nemohla být jasnější. Zítra si ho vezmeme, po dobrém nebo po zlém.
„Pramen a řeka jsou vám k dispozici, ale naše zásoby jsou po zimě prořídlé, proto doufám, že máte vlastní,“ pronesla Pramáti.
„Není pomoc ostatním pocestným součástí vašeho Putovního zákona?“ zvedl Talzid jedno obočí.
„Pokud jsou v nouzi,“ odvětila Pramáti. „Dole u řeky je příjemný palouček s měkkou trávou, pro vaši skupinku jako stvořený.“
Talzid jí vysekl úklonu, věnoval Lycvě poslední pohled a vydal se pryč. Jen co zmizel z doslechu, Lycva se otočila k Pramáti.
„Co budeme dělat?“ vyhrkla.
„Tvého raněného chrání Putovní zákon a náš vděk, ale bezpečí naší rodiny stojí ještě výš. Pokud do rána nic nevymyslíš, vydáme jim ho,“ odpověděla Pramáti, natáhla se pro sáček s korálky a opět se pustila do šití. „Ale ať tě napadne cokoliv, neříkej mi to. Pokud se zeptají, chci popravdě odpovědět, že nic nevím.“
Lycva kráčela zpět táborem jako ve snách. Odvézt Fanreda uprostřed noci nepřipadalo v úvahu, i kdyby to nakrásně dokázali zařídit bez povšimnutí. Mohla by mu zpívat, co jí síly stačily, a doufat, že do rána bude dost silný na to, aby se vyjádřil sám. Ale neprohlásil by to Talzid za blouznění nemocného muže a nezmocnil by se ho stejně? Pokud by došlo na násilí, nemohla žádat po nikom z rodiny, aby se otevřeně postavil proti ollienským válečníkům.
Klesla na místo vedle Fanreda a složila hlavu do dlaní.
„Špatné zprávy?“ zeptala se Kirilla.
Lycva přikývla a rychle jí vysvětlila situaci.
„Nevím, co dál,“ povzdechla si.
„Mohu nějak pomoct já?“ ozval se za ní povědomý hlas.
Otočila se tak prudce, až jí zabolelo za krkem. „Laivo!“ vyhrkla a div mu neskočila kolem krku. „Jak ses sem dostal?“
„Nepozorovaně.“ Jestřáb se maličko zamračil a podíval se přes ni na ležící postavu. „Jak je na tom velitel?“
„Bojuje, ale…“ pokrčila rameny a nechala větu vyznít do ztracena.
Laivo se posadil na zem vedle Fanreda. „Talzid si ho chce odvézt?“
Přikývla. „Musíme ho dostat pryč. Kudy ses sem proplížil? Mohli bychom použít stejnou cestu?“
„Ne s raněným.“
Zaklela a prsty si prohrábla vlasy. „Jak se vůbec dozvěděl, že je Fanred tady a naživu?“
„Někdo z útočníků mi musel proklouznout. Za svítání po bitvě jsem obešel okolí a nikoho jsem nenašel, ale pokud zmizel ještě v noci…“
Vzpomněla si, jak sama pozorovala tábořiště od lesa, a ani si nebyla jistá, jestli jsou tu dva živí nebo jen jeden. Voják musel být opravdu blízko, aby poznal, jak se věci mají. I když jak na takovou blízkost mohl v nočním tichu uniknout Laivově pozornosti?
Třeba zas tak blízko nebyl.
„Laivo, ví o tvojí přítomnosti tady někdo z ollienských?“
„Pokud se někdo z útočníků dostal zpátky k Talzidovi, tak asi ano. Moji tvář i můj meč zná v armádě kdekdo.“
„A kolik bolesti a nepohodlí bys byl ochoten pro svého velitele vytrpět?“
Vyložila jemu a matce svůj plán. Když skončila, Kirilla si povzdechla. V Laivově úsměvu se zableskly bílé zuby.