5. Uhýbání

„Bartemius Crouch, 41 let, oběhový kolaps, tlak 60/40, puls nehmatný, zástava dechu.“
„Na jedničku!“ směrovala záchranáře noční sestra Olga a divila se přítomnosti čtyř uniformovaných policistů, kteří je doprovázeli. „Volám ARO a posílám s vámi Merry a Hannah. Doktorko Potterová?“
Lily byla pohledem na pacienta dočista paralyzovaná. Stála na chodbě, dívala se za pojízdným lůžkem mířícím na první vyšetřovnu a nedokázala se rozpohybovat.
„Doktorko Potterová, je vám něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou a snažila se rychle vzpamatovat z mrákotného stavu. „To je dobrý, to přejde. Olgo, přiveďte za mnou na jedničku Kruma.“
„Před chvílí si odešel lehnout. Má za sebou tu šestihodinovou fušku na čtyřce.“
„Já vím. Vzbuďte ho. Hned.“
Mátožným krokem vyrazila k prvním dveřím dlouhé chodby urgentního příjmu, před očima jí poletovaly jiskry a chvilkami vypadával obraz. Když vešla dovnitř, sestry už kmitaly. Merry připojovala monitor životních funkcí, Hannah zajišťovala žilní vstup. Velitel záchranářů Bill Weasley pravidelným stlačováním AMBU-vaku dodával plicím vzduch, zatímco jeho parťák Max Cattermole prováděl nepřímou srdeční masáž. Jeden z policistů navzdory předpisům postával v rohu místnosti.
Lily si nasadila rukavice a do uší vrazila stetoskop.
„Srdce zní jako mlýnské kolo. Merry, okamžitě EKG. Vypadá to na pravostranné selhání. Hannah, potřebujeme krev na ASTRUP. Potom 500 mililitrů fýzáku a 0,5 mg atropinu. Co se stalo?“ obrátila se na policistu.
„Tohle jsme našli ležet vedle něj,“ řekl a ukázal jí plastikový sáček, v němž ležela prázdná injekční stříkačka opatřená jehlou. „Nevíme, co v tom bylo. Sebral to nejspíš v ordinaci na preventivní prohlídce. Byl tam dneska ráno.“
„Žádnou ampuli nebo jiný obal jste tam nenašli?“
„Ne, doktorko.“
Lily se zahleděla na monitor EKG s charakteristickou křivkou nedostatečného kmitání pravé komory. Vtom do dveří vrazili doktor Krum a doktor Potter.
„Co se děje?“ zjišťovali, mezitímco si navlékali rukavice.
„Vzduch. V té stříkačce byl vzduch. 10 mililitrů do žíly.“
„Takže vzduchová embolie, prima,“ ucedil Harry, protočil oči v sloup a postavil se za pacientovu hlavu, aby zajistil intubaci. A v tu ránu mu došlo, na koho se dívá. „Proboha, to je Crouch…“ V obličeji vypadal, že přišel o všechnu krev. Čelisti zatínal tak silně, až mu trnuly zuby. „Chtěl se zabít? Jestli je to akt pohnutého svědomí, tak má trošičku zpoždění.“
„Harry, tady ne,“ napomenula ho tiše Lily. Přivážela z vedlejší místnosti ultrazvuk.
„Komorová fibrilace!“ zahlásila Hannah Abbottová i výstražný tón monitoru.
Doktor Krum se okamžitě chopil defibrilátoru a nabil ho na 200 joulů.
„Miligram epinefrinu. Uhněte!“
Obě sestry a oba záchranáři ukročili. Viktor do pacienta poslal elektrošok.
„Stále fibrilace. Nabíjím na 250. Pozor!“
Další výboj jakžtakž srovnal srdeční rytmus. Lily toho využila a začala s ultrazvukovým vyšetřením srdce a plic. Harry si mezitím připravil intubační sadu, sebral z ní laryngoskop a…
„Ne, já nemůžu,“ prohlásil a odstoupil od pacienta.
„Viktore, intubujte prosím,“ zaúkolovala Lily Kruma a obrátila se na svého syna, který právě s mlasknutím stáhnul rukavice, hodil je na podlahu a opřel se do dveří. „Doktore Pottere, složil jste přísahu. Nepřísluší vám rozhodovat, komu bude poskytnuta lékařská péče!“
„Ať mu tu lékařskou péči poskytne kdo chce. Ale já to nebudu. Ten muž si přál zemřít a já ochotně respektuji jeho přání.“
„V tom případě ovšem nejednáte v souladu se zákonem,“ upozornil ho Krum, který právě připojil pacienta na umělou plicní ventilaci.
„Mám svoje limity. Chcete-li, aby to bylo v souladu se zákonem, pak prohlašuji, že je mi zle a nejsem schopen výkonu.“
„Doktore Pottere –“
„Pošlu vám Greengrassovou. Doktorko Potterová.“

Sedl si k barovému pultu a vrhl zničený pohled na rozjařenou skupinu osmnácti mladíků, kteří se účastnili rozlučky se svobodou a zjevně hodlali obtěžovat barmanku až do zavíračky.
„Poslyšte, co kdybyste ji nechali mi nalít a pak s ní můžete další hodinu flirtovat?“
„Máš ňááákej problééém, frájo?“
Ten nejmohutnější z nich, co vypadal přinejmenším jako člen ragbyového týmu, se odpojil od skupiny a zamířil k němu. Harry si ho v klidu prohlížel.
„Jo, mám problém.“
„A co ti jako vadííí, frájo?“
„Dvě věci. Tvoje angličtina teda o něco víc než fakt, že zdržuješ barmanku od práce.“
„Ty máááš něco proti mojííí an-glič-ti-něěě?“
„Vlastně mám pocit, že jestli ji budu muset poslouchat ještě další minutu, tak mi mozek vyteče ušima. Odkud jsi? Z Birminghamu?“
„Jooo.“
„Joooooo… Z nějaké perifééérie hádám?“
„Hill Hoooook.“
„Jasně. Dosažené vzdělání – něco mezi třetím a šestým ročníkem střední školy. Pak ses začal věnovat autům a holkám. Chápu, že na gramatiku a výslovnost nebyl čas.“
„Ty sráááči, chceš přes hubuuu?“
„Pane Bože, to znělo jako kráva, když jí skřípneš cecek.“
Harry včas zaregistroval, k čemu se schyluje. Vazoun zaťal pěst a udeřil ukázkovým pravým hákem. Naštěstí Harry uskočil dozadu, takže borec trefil vzduch. Naneštěstí za ním stál jakýsi vkusně ustrojený gentleman, jenž nyní pocítil plnou váhu Harryho těla na svém nártu.
A mladík z Birminghamu se rozehnal znovu. Do rány vložil všechnu svou sílu a zaryčel při tom jako divoké prase. Jeho slepá zuřivost však nahrávala Harrymu. Ten bez problémů odhadl zamýšlený pohyb, šikovně se mu vyhnul a srazil ho na zem úsporným kopancem do kolena.
„Myslím, že skóre 2:0 by mohlo být finální, co ty na to?“
Jenže chlápek z Birminghamu se nehodlal tak lehce vzdát. Posbíral svých 110 kilo živého pulsujícího masa a vrhl se na něj.
Harrymu stačilo ukročit stranou. Borec narazil do barové stoličky, na níž do té chvíle vzrušeně poposedávala dívka v rudých koktejlkách. Ta okamžitě skončila na podlaze, s třískami z rozštípané židle ve vlasech a obsahem sklenice ve výstřihu.
„To už by hádám stačilo!“ ozvala se rozčileně barmanka a častovala je pohledy. „Jestli hned nepřestanete, volám policii.“
„Já bych mile rád, jenomže tenhle lingvistický exemplář se ne a ne umoudřit.“
Na dotvrzení jeho slov se vazoun pokusil zaútočit počtvrté. A použil na to uražené opěradlo židle. Neznámý gentleman, kterému Harry před chvílí skočil na nohu, pohotově zachytil jeho napřaženou ruku a potenciální předmět doličný z ní vypáčil.
„Vás ty kecy musely pořádně namíchnout. Ale vsadím krk, že v policejní cele dneska nocovat nechcete. A jít do basy za těžké ublížení na zdraví asi taky ne.“
Chlápek z Birminghamu se otřepal a vytřel si z očí horký pot.
„Jooo. To máte zatraceně pravduuu, člověčeee. Soráááč. Nechal jsem se unýýýst.“
„V pořádku.“ Gentleman ho v uklidňujícím gestu poplácal po rameni a jemně dostrkal k jeho společníkům. „Mám zato, že by teď kamarád ocenil odpočinek u skleničky dobrého pití.“
Harry v mezičase pomohl vstát dámě v červeném, omluvil se jí za způsobené potíže a nabídl úhradu čistírny.
„V pohodě, já prát umím,“ zasmála se přiopile. „Zaplaťte mi novej drink a jsme si kvit.“
„Fajn,“ oplatil jí Harry úsměv. „Co jste pila?“
„Brusinkovou vodku.“
„Carlo, jednu brusinkovou vodku pro dámu a já si dám gin. Dvojitý. Díky.“
„Jí naliju, ale tobě ne, Harry,“ prohlásila Carla rezolutně. „Chci, abys šel. Nestojím o žádný další trable. Můžeš se stavit jindy.“
„Fajn,“ podřídil se bez protestů a na pult položil desetilibrovou bankovku. „Dej si ten gin za mě. Dobře se bavte, slečno.“
Jen co vyšel ven, zkropila ho dešťová voda, jako by někdo nad ním pustil sprchu. Vytáhl límec kabátu nahoru, zalezl pod stříšku vedlejšího domu, z kapsy vylovil cigarety a zapálil si.
„Prima večer,“ ucedil a vyfoukl dým do studeného mokrého vzduchu.
„Ještě neskončil,“ zazněl vedle něj nečekaně hlas gentlemana z baru. I on se schoval pod stříšku, aby si zakouřil. „Nechcete zajít někam jinam?“
„Vy jste Skot.“
„Máte něco proti skotskému přízvuku?“
„Vůbec ne.“
„Takže zajdeme někam na skleničku?“
„Můžeme se napít u mě. Mám byt kousek odsud. Jestli se nebojíte.“
„Čeho? Že mě omámíte, znásilníte, rozřežete pilkou na železo a naházíte do krbu?“
„Ano. A ne nutně v tomto pořadí.“
„Jediné, čeho se bojím, je, že doma nemáte kvalitní whisky.“
„No tak toho se rozhodně bát nemusíte!“

„Rád vás vidím, Edwarde.“
Kingsley Shacklebolt vstal ze židle a potřásl mu pravicí.
Seděl v útulné cukrárně naproti nemocnici v Lavendou a čekání na společnost si zpříjemňoval capuccinem a malinovou éclairkou.
Edward si u prodejního pultu objednal černý čaj a citrónový koláč, posadil se na druhou židli u malinkého mramorového stolku a propletl prsty na jeho desce.
„Vážil jste cestu až z Londýna. Jak moc nepříjemná tahle rozmluva bude?“
„Možná ne tak moc, jak byste čekal,“ pousmál se Kingsley tajemně. „Mám pro vás celkem tři zprávy. Zaprvé – poslední odsouzený v případu Riddle předevčírem zemřel.“
„Barty je mrtvý?“
„Ano.“
„Co se stalo?“
„Během pravidelné lékařské prohlídky ukradl injekční stříkačku a pustil si do žíly vzduch.“
„Impozantní.“
„To jistě. Dopravili ho sice k nám, embolie však byla tak masivní, že jakýkoli lékařský zásah vedl pouze k dalším komplikacím.“
Edward usrkl z šálku řádně vylouhovaného Earl Greye. Očima Kingsleymu oplácel kontakt, ale v jeho obličeji se nepohnul jediný sval.
„A ty ostatní dvě zprávy?“
„Bellatrix Riddleovou na začátku léta propustili z psychiatrické léčebny. Mám silné tušení, že to souvisí s úmrtím doktora Wazowského, který byl dlouhé desítky let osobním lékařem manželů Riddleových a který před jedenácti lety nechal Bellatrix prohlásit za těžkou psychotičku se sklony k násilí.“
„Hm. A ta třetí věc?“
„Doktor Black mě požádal o vaše telefonní číslo. Když jsem odmítl, řekl mi, abych vám vzkázal, že jste – cituji – pokryteckej hajzl, kterej nemá ani páru o tom, co všechno už kvůli vám vytrpěl, takže máte vzít mobil a ozvat se mu, aby vám to mohl říct pěkně od plic. Tady je jeho vizitka.“
Kingsley k němu přisunul bílou kartičku, odkašlal si a dopil zbyteček kávy na dně svého šálku. Edward vzal vizitku do prstů a přečetl: Dr. Sirius Black, M. D., primář všeobecné chirurgie, St. Phoenix Hospital… e-mail: sirblack@stphoenix.uk, tel.: 020 337 0315, mob.: 0737 04 8812. Koutkem úst se usmál a zastrčil ji do náprsní kapsy.
„Děkuji, Kingsley.“
„Vypadáte, že nic necítíte, ale opak bude nejspíš pravdou.“
Edward se zhluboka nadechl. Prsty zajel pod levý manžetový rukáv, kde na hladké kůži zápěstí nahmatal výrazně vystouplé obrysy hadí hlavy.
„Některé šrámy se hojí jen na povrchu.“
Kingsley na něj hleděl pohledem, z něhož se dalo usuzovat, že i přes chybějící osobní zkušenost chápe.
„To, jak jste se s tím vším vyrovnal, je obdivuhodné, Edwarde. Opravdu. Někteří to nedokázali.“
Edward se hořce ušklíbl.
„Život jde dál. Z vysoka kašle na to, co si o něm myslíte. Můžete se utápět v sebelítosti nebo v alkoholu, ale životu je to fuk. Nezastaví se ani nezmění jen proto, že vy jste na dně.“
„To je pravda,“ přikývl Kingsley a poprvé trochu zrozpačitěl. „Slyšel jsem o Sarah. Jak na tom je?“
„Jako někdo, kdo přišel už o čtyři orgány a neváhá obětovat další, aby vyhrál pár měsíců navíc. Před týdnem jí brali ledvinu. Ještě pořád leží na JIPce.“
„Bože na nebesích.“ Kingsley zavřel oči, ve kterých ho štípalo, jako by mu do nich nalili kyselinu. „Je mi to nesmírně líto, Edwarde. Kdybych mohl být nějak užitečný…“
„Zmiňovala se, že by ráda sepsala závěť, dokud je ještě příčetná.“
„Jsem jí kdykoli k službám.“
„Vyřídím jí to. Nejspíš vám sama zavolá, až bude schopná udržet pozornost.“
Edward dojedl koláč, zapil poslední sousto zbytkem čaje a zvedl se k odchodu.
„Ještě mi řekněte, jak se má Potter.“
„A chcete vědět, jak se má doopravdy, nebo jen slyšet, jak na tu otázku odpovídá on sám?“
„Myslím, že tahle odpověď mi stačí, Kingsley. Vzkažte mu, že jestli bude zlobit, tak ho začnu chodit strašit.“
„Doktoru Blackovi nic vzkazovat nemám?“
„Ne. Doktoru Blackovi to povím sám. Sbohem, Kingsley.“
„Edwarde!“ zastavil ho ještě Kingsley a naléhavě se mu zadíval do očí. „Víte, že Bartyho smrtí zanikla poslední hrozba. Kdybyste se chtěl vrátit…“
Edwardova tvář neprozrazovala nic z obrovské emoční bouře, která uvnitř něj zuřila. Navenek působil netečně a chladně. Kingsley však dobře věděl, že je to jen maska. Maska, kterou sundá, jakmile bude ve své bezpečné zóně.
„Rád jsem vás viděl, Kingsley.“

„Jak se jmenuješ?“ vyrazil ze sebe Harry během spěšného oblékání.
Gentleman z baru, bez obleku a vázanky vlastně docela tuctový a fádní, se posadil na posteli a usmál se. Úsměv měl pěkný, široký. Mírný předkus ho nemohl zkazit.
„Ian Sinclair. A ty?“
„Já jsem Harry.“
„Harry čí?“
„Prostě Harry.“
„Hmm.“ Ian shodil přikrývku a nahý kolem něj prošel do koupelny. „Neměl bys tu jeden náhradní kartáček, ,prostě Harry‘?“
„Skříňka pod umyvadlem.“
Když Ian otevřel dvířka, spatřil uvnitř množství zdravotnického materiálu více než malé. Na poličkách byly úhledně vyskládány obvazy, náplasti, gáza, dezinfekční prostředky, injekční stříkačky, jehly, kanyly, zkumavky, ampule, sady na šití, chirurgické sety, obličejové inhalační masky, rukavice a emitní misky.
„Aha. Tak buď budeš psychopat nebo doktor. Co z toho je správně?“
„Dožil ses rána, čili B je správně.“
„Obor?“
„Anesteziologie a intenzivní medicína. Ale původně jsem traumatolog. Co děláš ty?“
„Já jsem psycholog. Psychoterapeut, abych byl přesný.“
„Prima.“ Harry dopnul poslední knoflíček košile, hodil na sebe sako a podrbal se ve vlasech. „Chceš snídani… nebo…?“
„Ne, díky,“ vysvobodil ho Ian z rozpaků. „Stačí ten kartáček. Vyčistím si zuby a poběžím.“
„Jasně. Nemíním tě zdržovat… Hm, to znělo blbě, co?“
„Znělo to upřímně.“
„Hele, podívej, nechci, aby sis myslel, že jsem tě jenom využil, ale –“
„– využil. A já tebe taky. A bylo to zatraceně perfektní, takže si nemusíš dělat vrásky. Pochopil jsem, že nestojíš o vztah.“
„Spíš už jeden mám.“
Ian zůstal překvapeně stát s kartáčkem na půli cesty k ústům.
„Fajn,“ pokrčil nakonec rameny a obrátil se k umyvadlu.
„Nechci to komplikovat.“
„Tomu naprosto rozumím.“
Hodil použitý kartáček do koše ke dvěma krabičkám od cigaret, jedněm kontaktním čočkám a třem prezervativům. Pak si v ložnici posbíral věci a oblékl se.
„Kdybys změnil názor, klidně se ozvi.“
Zastrčil Harrymu do náprsní kapsy svoji vizitku, věnoval mu dlouhý, přímý pohled a odešel.
Harry vzal do ruky svůj telefon, zapnul zvuk a zobrazil si všechny nepřečtené zprávy. Bylo jich pět a všechny byly od Draca.

11. listopad 2016 19:04
Chceš k večeři těstoviny nebo pizzu?

11. listopad 2016 21:15
Kdy dorazíš?

11. listopad 2016 23:37
Ty dneska zůstáváš v nemocnici?

12. listopad 2016 00:03
Jdu si lehnout. Pizzu máš v mikrovlnce.

12. listopad 2016 00:08
Stejně tě miluju, ty zasranej workoholiku.