4. Stýskání

Probudil se do volného dne a okamžitě si uvědomil, že je něco jinak než obvykle. V ložnici bylo světlo a vedle něj prázdno. Na nočním stolku nahmatal brýle a podíval se na telefon. 10:37. Bože. Tak dlouho si nepřispal minimálně deset let.
„Draco?“ zavolal do kuchyně a v pantoflích se ploužil pro šálek kávy. „Jsi tu?“
„No dobré… dopoledne, miláčku.“
Draco vytáhl z nejvyšší police knihovny jakousi notně ohmatanou, zaprášenou knihu, opatrně slezl ze štaflí a sedl si na gauč.
„Co to je?“ zamračil se Harry.
„Babiččina kuchařka.“
„Aha. Dneska nebude asijský bistro?“
„Posedmdesáté tenhle rok?“
„Na lístku mají 135 položek. Vsadím se, že všechno jsme ještě neochutnali.“
„A já se vsadím, že moc rád vyzkoušíš babiččinu plněnou kuřecí kapsu s mrkvovou omáčkou.“
„Dám si moc rád… jen… odkdy umíš vařit?“
Draco se ošklivě zašklebil, prošel kolem něj ke sporáku a praštil knihou o linku.
„Vařím už dvacet let.“
„Že jsem u toho nikdy nebyl…“
„Tvoje škoda.“
„Kde je Artur?“
„Ve svém pokoji.“
„Co tam dělá?“
„To nevím. Nejspíš sedí na posteli a lituje, že nejel radši k Weasleyovým. Ti by totiž pravděpodobně nezapomněli na to, že má dneska narozeniny.“
Harry střelil pohledem po nástěnném kalendáři, zblednul a hned nato zčervenal. Pak se plesknul do čela.
„Ach můj Bože. Já jsem fakt mizerný otec.“
„To ti vyvracet nebudu. Pozitivní je, že má ještě jednoho. Mike před chvílí volal. Staví se tu na oběd a vezme ho na střelnici.“
„Prima. Tak já jdu za ním a… omluvím se mu…“
Harry odložil hrnek s kávou, vypnul toastovač, vrátil chleba do špajzu a s kručícím žaludkem zamířil zpátky do patra.
„Vezmi s sebou dárek,“ zavolal na něj Draco a když se k němu Harry zmateně vrátil, ukázal očima na jídelní stůl. Stála na něm rozměrná krabice převázaná modrou stuhou.
„Ty jsi…? Ty jsi…“
„Úžasný, ano.“
„Co v tom je?“
„Kolečkové brusle. Před Vánocemi o nich mluvil, tak jsem je koupil. Byly zrovna v akci.“
„Děkuju ti, Draco.“
„Máš zač, Harry. Večer očekávám pořádně dlouhou masáž.“

---

Probuzení do horkého srpnového dne bylo příjemné, třebaže mu předcházela emočně vypjatá a náročná noc. Jako první se vzbudila Elizabeth. Nejdřív se přitulila k Edwardovi, dala mu pusu na tvář a pak se nalepila na Sarah.
„Mami, spíš?“
„Teď už ne, Elizabeth.“
„Tak budeme vstávat?“
„Za chvilku, beruško.“
„Já s tebou vstanu,“ řekl Edward a usmál se. „Necháme maminku odpočívat.“
„Uděláme palačinky?“
„S citronovou marmeládou?“
„Bléééééé. Tu si jez sám! Dám si jahodovou!“
Vyskočila z postele, až se matrace zavlnila jako moře, a bosky utíkala dolů do kuchyně. Cestou nezapomněla zaťukat na babičku.
„Budíček, babi! Dneska budou palačinky!“
Edward ještě chvíli seděl v posteli, díval se na Sarah, pak ji pohladil po holé kůži na hlavě a když se ošila, vtiskl jí tam ještě polibek.
„Přijdu za vámi,“ broukla.
„Nemusíš pospíchat.“
„Já vím, že nemusím. Ale chci. Po snídani pojedeme na koně.“
„Jseš si jistá, že to zvládneš?“
„Ale jo. Trochu se najím, pak to nejspíš vyzvracím, píchnu si Compazin a můžeme vyrazit.“
„Jestli chceš, píchnu ti ho sám ještě před snídaní.“
Sarah se zachechtala do polštáře.
„Naše intimní chvilka?“
Edward se otočil ve dveřích a pobaveně se ušklíbl.
„Pravidelná porce ranní romantiky. Uděláme to do zadečku. Budu rychlý, ale něžný.“
Sarah polštářem ztlumila zachrochtání a pak ho po něm hodila.
„Běž už na ty palačinky, ty klaune!“

---

Sotva ráno rozlepil oči, Remus už nad ním stál – v jedné ruce malířskou štětku, v druhé kýbl s barvou a na tváři široký úsměv evokující duševní chorobu.
„Dobré ráno, sluníčko. Na stole máš ristretto. Kopni ho do sebe a jdeme makat.“
„Brý jitro, měsíčku na hnoji. Snídat se nebude?“
„Máš tu snad něco k snídani?“
„Lupínky už nejsou?“
„Ne. Jediná věc, která je u tebe v kuchyni a dá se pozřít, je vanilková zmrzlina, šlehačka ve spreji a tři jahodová lízátka.“
„No tak šup sem s tím! Dáme si zmrzlinovej pohár!“
Remus upustil kýbl i štětku a vydal se do kuchyně. Mezi futry na něj ještě hodil pohled.
„I ta lízátka?“
„Si piš, brácho.“
O tři minuty později seděli na gauči a lízátkem nabírali zmrzlinu z hrníčků. (Dezertní misky byly něco, co se u Siriuse doma nikdy nevyskytovalo. Veškeré nádobí sestávalo toliko ze dvou hlubokých talířů, tří hrnečků a dvou skleniček na víno.)
„Být tebou, tak tu vínovou nacpu do jiného pokoje.“
„Proč?“
„Protože to tady bude strašně tmavé. Depresivní. Nebál bych se říct až dekadentní.“
„Celej můj život je dekadentní. Mně se ta barva líbí. Uklidňuje mě. Trávím tu nejvíc času, bude mi to vyhovovat.“
„Ale rostlinám to nebude prospívat.“
„Fajn, fajn. Vymaluju si na vínovo hajzl, tam taky trávím dost času.“
„Já bych sem dal tu pistáciovou.“
„Ta měla bejt v ložnici.“
„Tam bych dal cihlově červenou.“
„Není to moc vulgární?“
„Celý tvůj postelový život je vulgární.“
„Bod pro tebe. A kuchyň teda vanilková?“
„Tvoje oblíbená.“
„Jo. Tak fajn. To bude hezký. Dík, že mi s tím pomáháš.“
„Žádný problém. Odpoledne dorazí i Teddy. Říkal, že něco jako cákání barev na stěny si nemůže nechat ujít.“

---

Za oknem ložnice byla tma. Ve skle se odrážel plamínek jediné dohořívající svíčky, která plnila místnost vůní santalového dřeva.
Harry nehybně ležel vedle Draca, nahý a vyčerpaný. Zíral do stropu, na který bez brýlí stejně nedohlédl, a z výrazu jeho tváře se dalo vyčíst, že rozhodně nepřemýšlí o tom, jak fantastické to právě bylo.
„Takhle ses naposledy tvářil, když se ti spálilo kuře.“
„Přemýšlím.“
„To jsem pochopil. O čem? Nebo se mám ptát – o kom?“
„Radši se neptej.“

---

Obloha nad Útesem vypadala jako černý samet zdobený tisícem diamantů. Seděli spolu v křeslech na vrcholku východní věže a dívali se na hvězdy.
Před hodinou ze sebe Edward setřásl deku a zabalil do ní Sarah, která už se navzdory své vlastní přikrývce začínala třást zimou.
„Konečně jsem si to přečetla.“
„Siriusovy dopisy?“
„Ano.“
Vymotala ruku zpod deky a nečekaně silně v ní sevřela tu jeho.
„Měl bys mu zavolat.“

---

Byla hodina po půlnoci. Oknem obývacího pokoje k němu pronikalo oranžové světlo pouličních lamp a z plazmové obrazovky na pistáciové stěně na něj lascivně zírala svlečená třicítka placená za to, že si při pohledu na ni budou cizí chlapi dělat dobře.
Siriusovi ale nebylo dobře ani trochu. Přestože se už pár minut docela snažil.
„Tohle je fakt ubohý.“
Sebral ze stolku ovladač a televizi vypnul.
Místo toho prostě zavřel oči a nechal vlastní představivost, aby mu prokázala službu.