3. Prohlídka

Branka ošklivě zaskřípala. Pootevřela se na malý kousek, a pak se zasekla.
Jejímu plnému otevření bránily trsy trávy a změť ostružinových šlahounů, které anektovaly pozemek, místo toho aby spořádaně rostly po jeho obvodu, jako by správný živý plot měl.
„Moment, pardon.“
Peter Bradley zarumploval neochotnými vrátky a rozšířil škvíru o dalších pět centimetrů. Teď už by se protáhla kočka.
„Sakra...“
Ještě chvilka rumplování, a pak už branka nápor protichůdných sil nevydržela a její panty se odpotácely na věčnost.
„Trochu zrezivělá, že?“
Realitní agent se zachmuřil. Jeho nechuť prodat někomu zvenku zápolila s jeho potřebou prodat vůbec a znechucením nad stavem nemovitosti.
Mohl jsem to tu aspoň jednou za čas prostříhat.
Teď se musí pustit do boje s tím ostružiním a udělat v něm aspoň tak široký průchod, aby si tahle ženská neroztrhla punčochy. Nebo vlastně spíš nepotrhala manšestráky.
Ozval se skřípavý zvuk a on se s polekaným nadechnutím otočil. Ale to si jen vítr pohrával s okenicí, a vůbec, žádný takový zvuk tu nečekal, to ho vyvedlo z míry. Rozhodně ne to, že by tu měl špatný pocit.
„Jsem zvědavá, jestli nějaké okno zůstalo celé,“ řekla ta dáma z města.
Nevypadalo to tak.
„Ale jistě, v horním patře jsou chráněná okenicemi...“
Ty tam držely na čestné slovo, ale říkat jí to nebude a ona to určitě nevyzkouší.
„Prosím, jen dál.“
Cestička byla konečně přiměřeně uvolněná. Snažil se ignorovat rozpadající se dlaždice a vydrolené betonové spáry chodníčku. Vedl svou klientku do mírného kopce, vytáhl z kapsy klíč a opatrně vystoupal po třech skřípajících schodech k hlavním dveřím. Ještěže ta dáma je taková muší váha. Takhle ty schody vydrží.
Klíč šel otočit ztuha a dveře jakoby se otevření bránily. Stačilo ale otočit kliku do správného úhlu a jednou mocně trhnout a už měli cestu otevřenou.

Čím víc se blížili vrcholu kopce, tím víc Maud cítila jakýsi temný proud, valící se dolů, směrem k městu. Zlo, smutek, zmar... těžko to vše správně pojmenovat. Bylo to tady a bylo toho sakra hodně, víc, než viděla za dlouhou dobu.
Přesně to správné místo pro mě.
Dům vzdoroval. Bránil se, Nechtěl je, nechtěl lidi. Ale zároveň v něm byl cítit jakýsi hlad, touha po lidské společnosti.
Po lidské duši.
Opravdu, zajímavý dům.
Na zahradu bude potřeba křovinořez. A tím teprve práce začne.
Okna všechna vyměnit, i s rámy. Zcela určitě budou po těch letech, vystavené rozmarům počasí, nabobtnalé a pokroucené.
Okenice vypadají zajímavě, pokud byly vyrobeny z kvalitního dřeva a správně ošetřené, mohly by jít zrenovovat. Schody drží vysloveně na posledním vlásku.
A pak se dveře otevřely a Maud pod náporem síly, která se z nich vyvalila, skoro zavrávorala.
Hlad, děs, opuštěnost, zloba. Trpkost a samota. Zlomyslnost, bolest a touha.
Bylo toho moc i na ni.
Dotkla se přívěsku, který jí visel na krku, a třikrát jím otočila. Vnímání negativní energie se otupilo, jako by ji sledovala přes zamlžené sklo.

Peter Bradley si odkašlal a opatrně vstoupil dovnitř. Z nějakého důvodu měl pocit, že by tu radši neměl být. Že by sem radši vůbec neměl chodit. Že by se tohohle domu měl zbavit, ale zároveň že by ho neměl prodávat. Ne, kdepak. Zapálit to tady a jít domů.
Za ním se zatmělo. Lekl se, ale to jen vstupovala klientka. Najednou vypadala... těžko říct, větší?
Zamrazilo ho v zádech a v hlavě se mu objevil jasný obraz.
S úsměvem se k němu otočí a položí mu nějakou nevinnou otázku. Starší, slušná paní. On jí odpoví a ukáže na schodiště. Oba se k němu přiblíží. Náhle se ta jemná paní promění a nečekanou silou do něj vrazí, on zavrávorá, pokusí se zachytit zábradlí, ale to mu zůstane v ruce a on padá, padá, padá dolů po schodech do sklepa. Ostrá bolest v noze, zlomená kost, jako tehdy, když byl lyžovat. Pokouší se postavit, ale nejde to.
Ale není tu sám, je tu s ním ta milá paní, která se s milým úsměvem ve své milé tváři blíží.
Pomalu.
Až se dostane k němu a stoupne si na jeho zlomenou nohu.
On křičí, hrozně. Ona se usmívá.
Nikdo ho neslyší.
Nikdo o něm neví.
Nikdo ho nenajde.
Už nikdy.
A ona... tu bude doma. Patří sem.

„... nahoře?“
„Prosím?“ probral se ze své vize, noční můry, nebo chvilkového pominutí smyslů.
„Ptala jsem se, jestli začneme nahoře,“ zopakovala svou otázku klientka. S milým úsměvem.
„To bude nejlepší,“ vysoukal ze sebe. „Tudy.“
Schodiště by se nedalo přehlédnout, ani kdyby na něj neukázal.
Nechtěl, bál se, tušil, ne, věděl, co bude následovat. Ale jako by jeho pohyby vedla síla, které se nedalo vzdorovat.
Ne, to ne, vzlykal hrůzou ve své hlavě.
Musím se bránit! uvědomil si. Ona nebo já... když do ní strčím já, když...
Ale nemohl. Nemohl!
Starší pomenší paní s krátkými prošedivělými vlasy. Občas mhouří oči, asi by potřebovala brýle. Je celá taková... slušná.
Takovou přece nemůže napadnout. To nejde.
Určitě by se na něj znechuceně podívala a možná... by i potřásla hlavou!
Tak tu holt umřu, no.
Přiblížila se k němu... a pak ho minula a začala stoupat po schodišti.
„Myslím, že bych měla jít první. Asi budu lehčí.“
Svět jako by se rozdělil. Dveře možností, které byly před chvílí otevřené, se s klapnutím zavřely. Skoro všechny.
Ty, za kterými trpěl a umíral on.
Ty, za kterými (čistě v sebeobraně) napadl a zabil ji.
Zůstaly jen ty, za kterými ona stoupala pomalu a opatrně po nespolehlivých a určitě i prohnilých schodech do vyššího patra.
Chtěla snad říct, že jsem tlustej? pohoršená myšlenka, ale zároveň nezměrná úleva.
Ta, paradoxně trvala, i po celou dobu prohlídky. Přitom to byla jedna jobovka za druhou!
„Ty trámy vypadají, že jsou napadené dřevomorkou.“
„Když inzerát říkal, že je v objektu voda, nemyslela jsem uprostřed salónu na podlaze.“
„Vidíte tu bílou hmotu jak se tam odloupla dlaždice? S tím mám zkušenosti, to je azbest. Necháme to pro jistotu otestovat, ano? Kdybych se náhodu mýlila... nechtěla bych vás okrást...“
„Ten odpad má obrácený sklon. Myslím, že tenhle záchod nikdy nemohl fungovat.“
„A podívejme, břízka, a v interiéru.“
„Vinyl... je pěkné, že ani není moc ošlapaný. Ale jestli je azbest pod dlaždicemi, tak určitě i tady. Další testy?“
„Tamhle býval jistič, zdá se, jste si jistý, že je sem zavedená elektřina?“
„Ten koberec si už vyvinul vlastní život, že?“
Před schodištěm vedoucím do sklepa se zastavili. Zezdola stoupalo vlhko a Maud i přes obranný štít cítila pulzující sílu.
„Předpokládám, že sklep je aspoň do výšky tří stop zatopený.“
„Určitě,“ přikývl Bradley. Dolů by nešel za žádnou cenu, i když vlastně netušil proč. Co jestli je tam opravdu to zlato? A proč jsem tam nikdy nešel?
Protože nejsi blbej a ještě nechceš umřít, našeptávalo mu podvědomí.
„Nosné zdi tam budou mít trhliny...“
„Pravděpodobně.“
„A bude tam nevyklizený nepořádek, určitě plný plísně a hniloby. A krysy.“
„Krysy ne, ty mají rozum, ty by tam přece nevlezly.“
„Aha.“
Dobrá, tak tím asi o tenhle prodej přišel. Ale co, žádný prodej, Prostě to zapálí, normálně to zapálí a pak prodá pozemek. A bude.
Vyšli ven, do světla, tepla, pohody a zahrady, která byla džunglí.
„Těch osmdesát tisíc, co za něj chcete, je směšně moc,“ řekla klientka. „Ale výhled je odsud hezký.“
„To je,“ souhlasil a díval se, jak se pomalu do houstnoucího šera rozsvěcejí světla dole ve městě.
Sakra, bude tma! Zamrazilo ho.
„Dám vám maximálně dvacet.“
„Cože?“
Dvacet? To je směšně málo! Ale, ale... Chtěls to zapálit, ne?
„Vy opravdu máte zájem?“ Po tom všem?
„Za přijatelnou cenu... s podobnými projekty mám zkušenosti.“
Mísily se v něm protichůdné emoce.
Vyhrála chamtivost.

Neukousla jsem si příliš velké sousto? dumala Maud, když opatrně scházela rozbitou asfaltkou k místu, kde stálo Bradleyho auto. No, aspoň to bude pořádná výzva.
To místo je správné.
Otočila se a pohlédla na temnou siluetu domu.
Někdo ji pozoroval.