33. Je to terénní stroj aneb Jsi si jistá, že rukavice nepotřebuješ?

Na rozdíl od zimy letní období neoblibuji.
Tedy samozřejmě existuje spousta věcí, které mám na létě ráda, třeba dokud jsem chodila do školy, tak to byly prázdniny, a potom je taky fajn, že je dlouho světlo, takže se toho hodně stihne, no a můžete venku chodit jen v tričku s krátkým rukávem.
V červenci můj otec chronicky jezdívá na Novou Louku v Jizerských horách, většinou na dva týdny. Je to kluk z Liberce a vždycky nás iritoval tím, že nám ukazoval, kde všude jako malý jezdíval na kole. No, teď má opět své kolo a opět jezdí. Plán byl, že za ním na pár dnů přijedu, on vezme kolo, já koloběžku a sjezdíme si Jizerky.
Plán samozřejmě narazil na to, že otec ZASE boural (tak dvakrát do roka ťukne plechy), auto bylo v opravě, kolo autobusem na Novou Louku nedotáhne, co dělat? Dělal to, že kontaktoval tetu, která mu v Liberci půjčila svou milou Kostku. A oprava auta se tak akorát sešla, že když si pro něj zajel z dovolené do Prahy, mohl nabrat mě a Royu. A jeli jsme.
Na Nové Louce bylo pěkně, pokoj byl pro dva lidi silně minimalistický, ale tak dalo se. A druhý den ráno jsme jeli. Oba na koloběžkách, sice si táta z Prahy taky přivezl kolo, ale když už tam tu koloběžku měl...
Otec vybral takovou krátkou trasu jen na očuchání Jizerek, slabých třináct kilometrů, co to je, to dám s prstem v nose.
Vyrazím, jak jsem zvyklá. V kopci supím, ale nepřestávám a začínám se mírně přehřívat. Lokám vodu ze šlauchu, snažím se nezpomalovat. Na rozcestí počkám, táta koloběžku vede. Však na ni není zvyklý.
Po žluté s kopce dolů, můj Timberbell zvoní, lidi uhýbají a za chvilku jsme v Bedřichově, křižovatka, přibržďuju, ale už mě táta předjíždí a nechává se setrvačností vynést do kopce. Sakra!
Další na řadě je rozhledna Královka. Takhle...
Když jsme byli malí, tak nás tatínek brával na výlety a sliboval nám kopec buď mírný, nebo krátký. Jistě tušíte, že mírný kopec byl dlouhý, zatímco krátký kopec byl prudký. Tady byl kopec... spíše mírný.
Ano, zrada. Rozhledna je na kopci!
Šlapu co to dá, silnice má dobrý povrch a spíše menší provoz, snažím se nesestupovat a jet pořád. Víceméně to jde, trpím středně, po chvíli se zespoda připojí turistická cesta a já pod průhlednou záminkou že se snažím nepřejet dětskou výpravu zastavuji a dávám přednost. Pak taky musím čekat na tátu, žejo!
Když mě dožene, takže mám empiricky ověřeno, že existuje, vyrážím znovu. Královka už není ani moc daleko, ani moc vysoko. Dokonce nacházím stojany na kola, které jsou ve stínu, postavím do nich Royu a položím k ní sebe. Zanedlouho se k nám připojí tátova Kostka a já se naopak od koloběžek odpojím a jdu s tátou na rozhlednu, ono to holt koloběžky moc nezajímá.
Nahoře je pěkný výhled a velké teplo.
Dole pak je restaurace s dobrou polívkou; obědvám, přemazávám se opalovacím krémem (další výhody léta) a znovu vyrážíme.
Teď je to chvíli po rovince.
Stavíme se u pomníku Michala Beneše, který tvoří sedadlo do letadla provedené v kameni, včetně řídící páky, a šplháme se na něj.
Je to povolené, asi.
O pár set metrů dál mě překvapí značená koloběžková trasa. Hm.
My ale pokračujeme po silnici a zamíříme k vodní nádrži.
Jedeme dolů.
Hráz nabízí hezké výhledy a zákaz koupání, poněvadž se jedná o vodní zdroj. Co naplat. Cesta pokračuje s kopce a do kopce, teď už potkáváme značné množství kol, převážně elektro.
To se jim to vytahuje, žejo!
Otec povlává někde daleko vzadu, já šlapu, kašlu, plivu, no kopce, známe to. U Pitkelova pomníčku na něj počkám.
Dál nás vede značená cyklostezka (to je humor, víme?) proti proudu Kamenice. Koloběžky vedeme, tohle je pro masochisty a terénní cyklisty. Někteří z nás se osvěží v bystré říčce (já osobně do těch mínus pěti stupňů nebo kolik to tady má v parném létě nelezu), jiní z nás, třeba já, ožírají borůvčí. Jo, proto mám vlastně léto ráda!
Pak vyvedeme koloběžky na hlavní a zase to rozšlapeme.
Hlavně já.
Podezřívám silnici, že vede do kopce zásadně naschvál.
„Už bude konec, tam za tou zatáčkou,“ utěšuju se. Za tamtou zatáčkou kopec zákeřně pokračuje.
Nakonec opravdu vrcholek. Jsem na sebe hrdá, protože jsem to vzdát nemusela.
Následuje prudký sjezd k Blatnému rybníku a mírné stoupání zpět na Novou Louku.
Tam rozbalily stánek slečny s Besipu.
Vočumuju, koukám, plním si dotazník, předvádím stroj (hele, mám vodrazky všude, na drátech teda bílý, ale jsou tam, helmu, zvonek, dokonce dva, světla mám taky a rukavice nepotřebuju!), dostanu na oplátku odrazné zvířátko na batoh, to se hodí. Je asi půl třetí odpoledne a na to, že to bylo jen třináct kilometrů, jsem i trochu unavená. No toto...
Druhý den je zamračeno, hurá. Nebude takové vedro! Dnes je v plánu nějakých 25 kilometrů, táta vytahuje kolo. Má to tu za poslední roky čerstvě projeté a konečně mi ukáže zač je toho loket.
Vyrážíme směrem, odkud jsme včera přijeli, to znamená nejdřív s kopce. Zrada, včerejší příjemný sjezd je najednou do kopce! Ale kopec není šíleně dlouhý a opět následuje příjemný sjezd. A dlouhý.
Jedu první, otec mě jistí zezadu, pak se sjezd vyrovnává do rovinky a následně přichází kopec. Předjede mě modrá skvrna a šlape.
Já dupu.
Kus za Kristiánovem si myslím, že slezu, ale neslézám. Na otce dneska čekat nebudu muset, šlape pořád furt. A to přede mnou. Sice ne nijak extrémně rychle, ale pořád rychleji než já.
Opět nás začínají míjet lidi na elektrokolech, švindlíři. Někteří při tom i tak dost funí. Je sobota, rojí se, asi tu mají někde hnízdo.
Když si myslím, že budu muset potupně slézt, je tu Rozmezí a silnice přejde do roviny. A do panelovky.
Drnc, drnc, drnc.
Dodrncáme na Knajpu, kdež poobědváme, a bereme to zpátky, po „hřebeni“. Je tu vůbec hřeben? Asfaltka pohladí. Podíváme se Na Čihadla a jedeme dál.
A zase panelovka.
Drnc, drnc...
Jede s kopce.
Drnc, drnc, drnc.
I z většího.
Drrrrnc, drrrnc!
Kletě!
Na Kleť naše cesta avšak nevede. Jest v jiném konci republiky.
Drnc.
Naštěstí zase asfaltka a mírné stoupání. A co.
Stavíme se u vyhlídky Krásné Máří, odkud vidíme různé srandovní věci, třeba Polsko. A pak už to frčí s kopce.
Frrr, frrr.
A pak rchleji.
Frrrr!
Zastavujeme Na Hřebínku, je tu občerstvení a zákeřně je levnější než Knajpa. No jo.
V hustě zalidněném provozu pohrdneme asfaltkou.
„Máš to terénní?“ ptá se mě otec a zamíří do lesa na zelenou turistickou cestu.
Ta obsahuje nějaké kořeny, měkké podloží a bahno.
A co, já mám blatníky.
Blemc.
A trekové podrážky.
Blemc.
Úsek do kopce je tak trochu za trest, s kopce si pak připadám nadmíru odvážně, na tachometru dvanáct, v očích smrt... srny a protijdoucí turisti se vrhají do křoví... znáte to.
Napojíme se zpátky na asfaltku a pro velký úspěch se rozhodneme vzít to kolem vodní nádrže Bedřichov.
K ní nás opět svede asfaltka a dál je po břehu haťová cesta, kam je cyklistům vstup zakázán. Na to je snadně řešení; sesedneme z vozidel a hle! jsme chodci.
Cesta je to krásná, rašelina, jezero, všechno skoro jako ve Skotsku.
Začíná mi dřít zadní brzda; to by se mi ve Skotsku nestalo! (Tam s sebou koloběžku nemívám.) Laboruji, opravuji, používám nářadíčko a tak nějak to rozchodím. Pokračuji ve vedení koloběžky, když chodec, tak chodec.
A náhle v protisměru jedoucí cyklista.
Kretén.
A paní se psem.
Co naděláš.
Hráz je pěkná, avšak opět drncá. Tam a dokonce i zpátky.
A teď kudy? Plán byl vyvést stroje lesem, zkratkou.
Lesem zkratkou je stoupání, pěšina, kořeny a vyvrácené stromy.
Si ze mě děláš kozy?
Rozhodujeme se to otočit a vzít to delší trasou po silnici. Poslední úsek zkratky si chci sjet.
Písek a štěrk a zatáčka, lehce brzdím, kolo se mi smekne a koloběžka se položí na bok.
I se mnou.
Není mi nic, to nemohu říct.
Štěrk se intimně seznámil s mými dlaněmi a budu ho muset vydloubat pinzetou. Dlaně mi tečou, já se trochu klepu, protože jsem se hlavně spíš lekla než cokoliv jiného.
Tak holt po silnici. Na Vládní cestu.
Není to zase o tolik dál, ale když se objeví prudší stoupání, Royu vedu. Nemusím být pořád ta drsná, že jo? Vládní cesta se ale brzy otočí a koloběžka se rozjede s kopce.
Až na Novou Louku.
K pinzetě a peroxidu.
Druhý den mám na dlaních modřiny. Nejen z toho pádu; z těch drncajících panelů!
Asi to fakt bude chtít rukavice. No do pihele...