"Vstávej! No tak, probuď se," doléhal ke mě vzdálený hlas. Zkusil jsem otevřít oči. Byla tma. V šeru jsem spatřil, jak se ze stropu svíjela světélka. Přesně taková, jaká mi visela doma nad postelí. Natahovat jsem k nim ruku a slzy mi stékaly po tváři. Vzpomínka na domov, jenž už nebyl. Planeta, kterou jsme opustili. Zanechali jsme ji tam jako dítě napospas vlkům.
"Honem, musíme jít!" Někdo mě vytáhl na nohy. Byla to Eva.
"Co se děje?"
"Cožpak jsi nedával pozor v přirodopise? Nikdy nejez jeskynní jablka, jinak ony sežerou tebe! Už to není naše planeta, Adame. Uvědom si to!"
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
skvělé a zároveň zdrcující,
Aries
skvělé a zároveň zdrcující, já ani nevím, jestli se mi to líbí nebo ne, ale přečetla jsem si to třikrát
Uf.
Profesor
To je dost drsné. Z té tvé momentky mám smíšené pocity. Líbí se mi to a zároveň nelíbí. Chtělo by to vědět víc z popisovaného světa.