Tragédie mezinárodního rozsahu

Když jedou prarodiče na výlet, je téměř jistota, že vnoučata nezůstanou zkrátka. Pokaždé něco přivezou. Něco na zub. Drobnou hračku.
“Bije! Bije!”
Batole si nadšeně nasazuje ten kousek plastu na nos. Nožičkama vzhůru. Druhý den se po nich shání hned po probuzení. Musí s námi jít i k doktorovi. Hrdě si je nese cestou na autobus. Když na opačném konci Prahy vystupujeme z tramvaje, svírá je jako pohlad v dlani.
“Dej si je na nos.”
“Ne!”
Ještě při vstupu do čekárny je měl v tlapičkách.

“Bije?”
“Nejsou. Nemůžu je najít.
“Bije?”
Má na krajíčku. Někde mezi příchodem a odchodem vysublimovaly.